Recenze: Králíček Jojo aneb když se vaše dítě přátelí s Vůdcem

Odvážné, svérázné, okouzlující, šokující. Králíček Jojo vás zahřeje u srdce, ale klidně vám ho i zlomí.  
 
 
Kdo by si asi mohl troufnout natočit film o desetiletém chlapci, vyrůstajícím v Německu za 2. světové války, který obdivuje Adolfa Hitlera tak moc, že si z něj vytvoří imaginárního kamaráda? Moc režisérů tedy ne. Mohl by to být jejich poslední snímek vůbec. Novozélandský režisér Taika Waititi se této provokativní šance ujal se ctí, a aby toho nebylo málo, stojí za adaptací scénáře a… nakonec si střihnul i onu nevděčnou roli přihlouplého Vůdce. 

Jojo (Roman Griffin Davis) se snaží být správným mladým náckem, ale docela mu to pokazí zjištění, že v jeho domě se ukrývá Židovka (Thomasin McKenzie). Kvůli vlastnímu ohrožení ji samozřejmě nemůže prozradit. Raději se pustí do zkoumání, co je tedy pravdy na tom, co ho o Židech učili, a dojde k překvapivým závěrům. Diváka zase překvapí, jak jsou všechny postavy kolem hravé, i když čelí každý den možné smrti. Vtipkují, snaží se radovat ze života. A nejvážněji vše bere sám Jojo, zfanatizovaný a držící se svého přesvědčení zuby nehty, protože je to jedna z mála jistot, která mu zbyla po smrti sestry a odchodu otce. 

V první řadě je třeba zdůraznit, že film se nesnaží bagatelizovat historické události, naopak je velmi lidský, něžný a inteligentní.V první řadě je třeba zdůraznit, že film se nesnaží bagatelizovat historické události, naopak je velmi lidský, něžný a inteligentní. Dokáže uhodit hřebík na hlavičku tam, kde je to třeba, a nestřílí si ze zrůdnosti nacistických činů, ale z lidských předsudků a fanatismu, které jsou tu s námi bohužel i dnes. Ano, některé scény jsou prostě bláznivé, pro diváky bez špetky nadhledu to určitě bude příliš velké sousto. Ať už je tu Hitler prezentován jakkoli, je pouhou představou a imaginárním přítelem zmateného dítěte, které si ani neumí zavázat tkaničky, má jen jednoho kamaráda a zoufale touží po otcovské postavě ve svém životě. Ve finále se Hitler vyskytuje ve snímku i méně, než byste čekali. Což je ostatně dobře, protože se snímek nestává taškařicí, a navíc Vůdce ve Waititiho podání by pro sebe ukradl jakoukoli scénu. Nic s tím nezmůže ani Scarlett Johansson v roli maminky. Těžko tady ale nějakého herce neobdivovat. Hlavní dětské výkony jsou strhující, a dorazí to cynická postava Sama Rockwella, která svému povolání asi není úplně tak oddaná. 

Pro některé diváky to jistě bude příliš, nemá cenu popírat, že jde o bizarní a šokující námět, ale pokud snímku otevřeme srdce, přijdeme na to, že je překvapivě lidský. Ostatně jen když si budeme minulost připomínat, můžeme se z ní poučit, a to i v případě, že je přivedena k životu takto svérázným způsobem. Ten ostatně může mít mnohem hlubší emoční dopad, než nějaký černobílý dokument a encyklopedické vyjmenovávání faktů o 2. světové válce. Waititi dokáže diváka dostat tam, kde ho chce mít. Když jsme v polovině konečně ukolébáni relativně pohodovou atmosférou, začne jít do tuhého. Klidně mohl ještě přitvrdit, odvahu na to evidentně má, a rezervy tu ještě jsou. S tímto citlivým tématem se ale rozhodl raději víc nezahrávat.

Snímek o temných momentech a nelidských činech moderní historie je mnohem lidštější a víc okouzlující, než bychom kdy čekali. Králíček Jojo svérázně bojuje proti předsudkům, které mohou i zabíjet, takže zkusme nemít předsudky ani vůči tomuto filmu. Jeho atmosféra je jedinečná a dá se těžko s něčím srovnávat. I tragické scény ztvární velmi citlivě a téměř poeticky. Waititi vždy dokáže vybalancovat humor s ošklivou připomínkou toho, čeho jsou lidé skutečně schopni.
 

„Promluvíme si jako nácek s náckem.“

„Pošleme ho už do války?“

„Zahrajeme si na schovávanou?“