Recenze Cesta za živou vodou: Norská pohádka se vyhýbá stereotypům. Upoutá i dospělé diváky

Království je v ohrožení. Dokáže Espen najít cestu do bájné Sorie Morie? 
 
 
Režisér Mikkel Brænne Sandemose se po úspěšné pohádce Cesta za králem trollů rozhodl natočit její volné pokračování a znovu vyslal dobrosrdečného sedláka Espena zachránit Norsko. Tentokrát je však situace komplikovanější – když to nezvládne, přijde o všechno.

Norsko si ještě ani nevydechlo od posledního dramatu a už jsou tady další potíže. Království totiž dobývají Dánové a válka je takřka za dveřmi. Aby všichni přišli na jiné myšlenky, rozhodne se královská rodina uspořádat velkolepou oslavu narozenin princezny Kristin. A u toho přece nesmí chybět ani její zachránce – dobrosrdečný zrzek Espen, kterému sice v žilách nekoluje modrá krev, ale selského rozumu má na rozdávání.

Espen spolu se svými dvěma bratry přijede na královský dvůr popřát princezně. Že je Kristin obklopena rádoby urozenými aristokraty a na její přátele čas nezbývá, se ale ukáže jako ten nejmenší problém. Během oslav totiž někdo otráví krále s královnou a z ohavného činu jsou obviněni Espenovi bratři. Jemu tak nezbývá než vyrazit hledat mytickou živou vodu z bájného království Sorie Morie, aby zachránil královskou rodinu, i tu svou. Spolu s Kristin tak vyrazí na cestu plnou nástrah, do země, kterou prý nikdo nikdy nespatřil. Existuje?

Mytická pohádka, ve které nechybí nadpřirozené postavy, tajemno, humor ani poučení, sice pochází z dílny severských tvůrců, byla ale z části natáčena u nás. Co s poměrně jednoduchou zápletkou a nikterak komplikovanými postavami dokázal Sandemose, nad tím by převážné většině tvůrců českých pohádek zůstal rozum stát. Nosný příběh, dobrý scénář a pohádkové postavy zbavené stereotypu přitom nejsou kdoví jakým objevem. Zdá se ale, že budou zaručeným receptem na pohádku, kterou i dospělí zhlédnou více než jednou.

Norové se i v Cestě za živou vodou drželi jednoduchosti a napsali scénář, který žánr pohádky netransformuje na kinematografické leporelo.Princezna je stejně chytrá a schopná jako její vyvolený. Espen zapomíná na maskulinní hrdost a dokáže uznat svou chybu. Ježibaba je i není taková, jakou bychom ji čekali. Vodník má bělostnou kůži, rohy, blankytné oči, hraje dušičkám na elektrické housle a má chuť lovit duše jako málokterý masový vrah. Norové se i v Cestě za živou vodou drželi jednoduchosti a napsali scénář, který žánr pohádky netransformuje na kinematografické leporelo.

Na čem si Sandemosův nový pohádkový příběh rovněž zakládá, jsou nejen dobře napsané postavy, ale i svižné, mnohdy vtipné dialogy nebo propracované, někdy i dost nekonvenční kostýmy mezi nimiž jednoznačně dominuje vodník podobnější tolkienovskému Glumovi než vodníkům, kterého vídáme ve středoevropských pohádkách.

Co se předešlé tvorby Mikkela Brænne Sandemose týče, bude Cesta za živou vodou zřejmě jeho nejzdařilejším dosavadním režisérským počinem. Horor Ledová smrt III ani dobrodružný Ragnarok se nedočkaly kdoví jakého úspěchu. Bude tedy Sandemose dál točit pohádky? Můžeme jen doufat.
 

Espena na cestě do Sorie Morie doprovodí princezna Kristin. Podaří se Espenovi získat živou vodu a její srdce?

Na království si mezitím brousí zuby Dánové. Když se doslechnou o Sorii Morii, budou chtít vodu ze zázračného pramene také.

Jakou má Espen oproti Dánům výhodu? Spoustu kontaktů mezi nadpřirozenými bytostmi.