Recenze Můj otec Antonín Kratochvíl: Nový dokument Andrey Sedláčkové těží hlavně z ústředního hrdiny, který zkrátka zaujme

Portrét legendy.
 
 
Antonín Kratochvíl je bezesporu jedním z nejslavnějších českých fotografů, ne-li tím nejslavnějším vůbec. Byl čtyřikrát oceněný na World Press Photo, před jeho objektivem stály hvězdy jako George Clooney, Johnny Depp nebo David Bowie, navštívil bezpočet válečných konfliktů, a navíc je také zakladatelem legendární fotografické skupiny Sedm (VII Photo Agency). Už z toho je patrné, že jeho minulost nabízí bohaté náměty na dokumentární vyprávění. Nemluvě pak o jeho dramatické minulosti, zasažené minulým režimem.

Kromě opravdu zajímavého a naplněného děje, však režisérka Andrea Sedláčková divákovi nabízí i jednu unikátnost, která to celé obohacuje. Kratochvílův osud je totiž vyprávěn očima jeho syna Michaela (dnes také fotograf), kterého poprvé potkal v jeho devatenácti letech, neboť emigroval před jeho narozením. Michael se dlouho domníval, že jeho otec nežije, a tak se mu teď nabízí jedinečná příležitost poznat svého odcizeného rodiče trochu blíže.

A právě na tom celý snímek staví, na vztahu otce a syna, kteří se znají, ale vlastně zas tak moc ne a objevují o sobě nové skutečnosti. Rozhovory mezi nimi jsou autentické a nabízí zajímavý úhel pohledu. Spíše než klasické interview třetí strany, je nám zde nabídnut intimnější vhled do Kratochvílova života.

Můj otec Antonín Kratochvíl uchvátí i po vizuální stránce.Mimo interesantní námět a styl vyprávění, však Můj otec Antonín Kratochvíl uchvátí i po vizuální stránce. Velká část děje je nám totiž zprostředkována skrze fotografie obou Kratochvílů. Ty doplňují celý film a vytváří jeho atmosféru, navíc jsou také součástí příběhu a skrze ně je nám nabídnut další úhel pohledu. Nehledě pak na to, že mnohdy úchvatné a dech beroucí snímky legendárního Kratochvíla seniora, zkrátka hovoří samy za sebe, a vyprávějí bez potřeby dalšího komentáře. Stačí vidět, a je nám hned jasno.

Velkou roli, jako v každém dokumentu, tu pak hraje kamera. Zde byly použity dokonce dvě, což je netradiční postup, který přináší zase něco nového. O kamery se tu tedy zasloužili Jan Baset Střítežský a David Cysař, kteří oba skvěle zachycují jednotlivé detaily a zaměřují se na Kratochvílí duo (i ostatní členy rodiny, kteří se tam chvíli mihnou). Kamery pak navíc působí jako zajímavé třetí oko, když zprostředkovávají záběry pořízené fotoaparáty zmíněných Kratochvílů.

Jediné, co by se možná dalo snímku mírně vytknout, je fakt, že i přes poměrně krátkou stopáž čtyřiaosmdesáti minut, je chvílemi občas trochu unylý. Ke konci se už dokument trochu vleče, ale zajímavý příběh naštěstí i nadále drží pozornost.

Režisérka Andrea Sedláčková ve svém novém díle Můj otec Antonín Kratochvíl nabízí komplexní dílo po všech stránkách. Oba protagonisté jsou velmi charismatičtí, a dokážou vést příběh sami o sobě, bez další pomoci. Jejich styl vyprávění je navíc nestrojené, ale zároveň plný emocí a dokáže dojmout. To je hlavně díky tomu, jak zajímavý život Antonín Kratochvíl vedl. A tak vzniká unikátní snímek o ještě unikátnější osobě, který zkrátka stojí za to vidět, protože diváka obohatí po více stránkách.
 

Kratochvílové se vydali i na photo session a sbližovací výlet do Černobylu.

Poznáte herce na fotografii? (Odpověď: Je to Jean Reno)

Jako fotoreportér navštívil Kratochvíl mnohé válečné konflikty, zde je například v Iráku.