Recenze: Meky jako portrét hudební hvězdy. K divákům se přiblíží hudbou i tichem

Legenda populární hudby zblízka. 
 
 
Co bolí, to přebolí. Biely kvet. Atlantida. Jen těžko bychom u nás zřejmě hledali někoho, komu nesvitne, řekne-li se Miro Žbirka. Životní i hudební cestu známého československého zpěváka a skladatele se do dokumentárního portrétu rozhodl promítnout režisér Šimon Šafránek. A výsledkem překvapí.

Přestože má Šafránek na kontě pozoruhodné režijní počiny jako hudební dokument The Myth nebo King Skate, stál před nelehkým úkolem. Smrsknout milníky Mira Žbirky do 80 minut stopáže, není jen tak. A nutno podotknout, že Meky nepřekvapí pouze netradičními záběry na bratislavského rodáka, ale právě způsobem, jakým se Šafránek rozhodl o Mekym vyprávět.

Snímek kombinuje záběry archivní, současné i Žbirkova domácí videa.Snímek kombinuje záběry archivní, současné i Žbirkova domácí videa. To vše režisér propojuje do kompozice, která může zpočátku působit lehce zmateným dojmem, a divákům pravděpodobně chvíli potrvá, než rozpoznají, jak s nimi chce tvůrce komunikovat. Šafránek však ani tentokrát nezklame a kombinací emočně propojených záběrů poodhalí, ne ani tak kdo Miro Žbirka je (k čemuž mohl snadno sklouznout), ale především to, jaký je.

Snímek se nezasekává na prázdných gestech nebo na tom, co většina diváků už stejně ví, ale funguje jako dynamický portrét člověka, který je v režisérových očích šarmantním elegánem, nesmělým vtipálkem i dlouhovlasým rockerem s kytarou v jednom. Diváci mají šanci pomocí jednotlivých útržků lépe poznat člověka, který se v 70. letech zjevil na československé hudební scéně a brzy se zapsal do jejích dějin. Na otázku, co utvořilo Mekyho a udělalo z něj toho, kým je dnes, Šafránek v dokumentu neodpovídá pouze vítězstvím ve Zlatém slavíkovi, nahrávkami ze studií Abbey Road nebo záběry na rozjančené fanynky.

Stejně jako na hudbu a slova totiž tvůrce spoléhá i na ticho. A to, co ve snímku vyjádřené není, hraje důležitou roli jako to, co v něm je. Jedněmi z takových jsou například vzpomínky na spolupráci s Marikou Gombitovou, které bezpochyby patří mezi nejsilnější okamžiky celého filmu.

Co přesto může trochu rušit, je rozptýlené zakončení, které bude možná divák očekávat dříve, než padne poslední klapka. Ani to však příliš nemění na tom, že může Meky na filmovém plátně zaujmout i ty, pro které nejsou jeho hity ta pravá šálka kávy.

Na scéně.

I v soukromém životě.

Hlavně vždy svůj.