Kde jsou hranice svobody jednotlivce?
Polský režisér Jacek Borcuch se vydal prozkoumat další zajímavou oblast lidského bytí, tentokrát ve spolupráci s italskou koprodukcí. Tento počin byl dokonce ohodnocen jako nejlepší světový hraný film na festivalu v Sundance. Autor již v minulosti zaujal snímkem s názvem Vše, co miluji, který získal celosvětovou pozornost.
Židovská spisovatelka polského původu Maria Linde žije s rodinou na italském venkově. V Římě dojde k nečekanému bombovému útoku, při kterém zemře mnoho lidí. V důsledku toho Maria odmítne Nobelovu cenu za literaturu a ve veřejném projevu vyjádří svůj kontroverzní názor na tuto událost. Tím pobouří lidi z celého světa, což má negativní dopad na celou její rodinu, jejího milence Nazeera i místní spoluobčany.
Z hlediska hereckého obsazení není co vytknout. Polská herečka Krystyna Janda ztvárnila stárnoucí bohémku naprosto dokonale. Jen člověka napadá, kolik asi musela při natáčení vykouřit cigaret. Někdy to vypadá, že tvůrci nejspíše vidí přímou úměru mezi množstvím nikotinu v těle a stupněm geniálnosti umělců. Zvláštní navíc je, že toto klišé se časem nijak nemění. Její dceru realisticky zahrála Kasia Smutniak. Právě jejich vzájemný vztah je velmi dobře vykreslen. V roli umírněného italského manžela se představil herec Antonio Catania a v roli milence zase Lorenzo de Moor.
Tvůrci nám nabízí pesimistický pohled na současnou společnost.Tvůrci nám nabízí pesimistický pohled na současnou společnost. Hrdá, ale zároveň ustrašená Evropa se musí přizpůsobovat jiným normám chování, než na jaké byla doteď zvyklá. V pozadí rodinného konfliktu se řeší mimo jiné například síla nacionalismu, uprchlická krize a negativní nálady ve společnosti směřující proti přistěhovalcům. Právě tyto motivy jsou podobné jako v románech francouzského spisovatele Michela Houellebecqa.
V centru zájmu je básnířka Maria Linde, která se nedokáže vyrovnat s nenávistnými reakcemi okolí na všechny imigranty ani s vlastním stárnutím. Snaží se všemožně bouřit proti zažitým stereotypům ve světě – nechce představovat intelektuální autoritu, jezdí rychle ve svém Porsche, učí vnučku sprostá slova, má mladého milence a porušuje zákony. Setkává se ovšem pouze se všeobecným nepochopením. Nakonec je opuštěna i svými blízkými a stává se vyvrhelem společnosti.
Celý snímek se nese až v impresionistickém duchu, protože se pokouší zachytit neopakovatelnou náladu konkrétního okamžiku. V první řadě chce přiblížit emoce jednotlivých postav, ale děje se tak na úkor děje. Často sledujeme velmi dlouhé záběry na téměř statické herce, které mají podpořit hloubku určitých myšlenek. K tomu všemu přispívá i výběr vhodné hudby.
Sladký konec dne se stylizuje do vysoké umělecké formy, která rozhodně není určena pro průměrného příjemce. I když řeší pozoruhodné a aktuální téma, hodil by se tento námět spíše pro knižní zpracování. Ať už se snaží tvůrci sebevíc, filmové médium nedokáže pouze pomocí obrazů a dialogů postihnou to, co všechno se odehrává v hlavě hlavní hrdinky. Ještě by to možná mělo šanci fungovat, kdyby se přidal vnitřní monolog. Nicméně filmu jde hlavně o nadnesené vyjádření konkrétních filozofických otázek. Jelikož se na diváky příliš nehledí, mohou se pro ně některé scény příliš táhnout (a není to vždy pouze ku prospěchu estetiky) a může z jejich strany dojít k celkovému nepochopení hlavní myšlenky, což je vážně škoda.
Štěstí, že tohle je vrchol intimních scén mezi těmito dvěma postavami.
„Opravdu už nemám světu co říct. Všechno je v mých básních.“
Ale jinak jsme úplně normální rodina.
Sladký konec dne / Słodki koniec dnia / Dolce Fine Giornata
Sladký konec dne se stylizuje do vysoké umělecké formy, která rozhodně není určena pro průměrného příjemce. I když řeší pozoruhodné a aktuální téma, hodil by se tento námět spíše pro knižní zpracování. Ať už se snaží tvůrci sebevíc, filmové médium nedokáže pouze pomocí obrazů a dialogů postihnou to, co všechno se odehrává v hlavě hlavní hrdinky. Ještě by to možná mělo šanci fungovat, kdyby se přidal vnitřní monolog. Nicméně filmu jde hlavně o nadnesené vyjádření konkrétních filozofických otázek. Jelikož se na diváky příliš nehledí, mohou se pro ně některé scény příliš táhnout (a není to vždy pouze ku prospěchu estetiky) a může z jejich strany dojít k celkovému nepochopení hlavní myšlenky, což je vážně škoda.
- Hodnocení