Recenze: Americká elegie je vyhrocené, ale rozpačité, rodinné drama, které nejvíce zaujme hereckými výkony

Jak si žijí venkované ve Spojených státech.
 
 
Nebo spíše jedna konkrétní rodina spadající do této kategorie. Neboť tento nový snímek z dílny Netflixu se rozhodně nesnaží zobecňovat tuto americkou vrstvu, jak by si mohli mnozí myslet a nespravedlivě tak celou podívanou odsoudit. Namísto toho J.D. Vance, autor stejnojmenné biografie, na které se celý příběh zakládá, pouze zprostředkovává osud své vlastní rodiny, jež je specifického rázu. Hlouběji pak zkoumá jeho život a dospívání v ní.

J.D. Vance skrz scenáristku Vanessu Taylor popisuje složité vztahy v jeho rodině s jeho babičkou, dědečkem, matkou a starší sestrou.A i když se zápletka sebevíc snaží vyznívat komplexně, tak tomu tak v zásadě není, a je spíše triviální než cokoliv jiného, občas i trochu předvídatelná. J.D. Vance skrz scenáristku Vanessu Taylor (Tvar vody) popisuje složité vztahy v jeho rodině s jeho babičkou, dědečkem, matkou a starší sestrou. A právě zde narážíme na jeden z problémů tohoto filmu, díky kterému se stává trochu nesrozumitelným, je totiž těžké určit, kdo je tu hlavní postavou. Tento titul se přesouvá jako horká brambora mezi J.D., jeho babičkou a jeho matkou. I když by se mohlo zdát, že protagonistou bude především J.D., tak zbylé dvě jmenované postavy na sebe strhávají příliš mnoho pozornosti na to, aby mu jen hrály druhé housle.

To se děje především díky silným hereckým výkonům, které jejich představitelky podávají. Glenn Close se do role babičky Mamaw Vance doslova převtělila, její přednes je velmi přesvědčivý a snad nic mu nelze vytýkat. Podobně je na tom i Amy Adams coby problematická matka Bev Vance. Jako postava je sice prototypem špatného rodiče, plného klišé, ale její výkon je natolik výrazný, že si zaslouží pochvalu. Za zmínku pak také stojí i Owen Asztalos ztvárňující mladší verzi protagonisty a autora celého příběhu. Ten, coby J.D., odvádí velice kvalitní a silný výkon. O něco slabší je pak dospělý J.D. v podání Gabriela Bassoa, ten vyznívá trochu plytce a ve srovnání s ostatními herci zkrátka nijak nevyčnívá. V hvězdném obsazení se pak objevují také Haley Bennett, Freida Pinto či Bo Hopkins.

Hercům pak také velmi pomáhají již zmíněné masky, které jsou velmi povedené a autentické. Jmenovitě Close a Adams jsou zde úplně k nepoznání. Navíc, když jsou v závěrečných titulcích představeny skutečné osoby, tak je ještě více podtrhnuta jejich neuvěřitelná podoba.

Důležitou roli zde pak také hraje hudební doprovod, který dobře podkresluje celkovou atmosféru snímku. Podílel se na něm Hans Zimmer (Počátek, Gladiátor a spoustu dalších děl), což je zkrátka znát. Skladby sice nejsou nijak výrazné, jen něžně doprovázejí vyhrocený děj a jsou nedílnou součástí příběhu.

Ten je trochu problematický, jak už bylo naznačeno. I když se na jednu stranu odvíjí poměrně rychle a nenudíme se u něj, tak je v zásadě statický. Jde o lineární vyprávění, které nemá větší pointu než zobrazit osud jedné problémové rodiny. A režisér Ron Howard (Apollo 13, Čistá duše) si je toho vědom, a proto prolíná svůj projekt změtí vyhrocených a chaotických scén, plných hádek a fyzických potyček. Chce tak vyznívat sofistikovaně a zaútočit na Oscary, ale to se mu nedaří, neboť v jádru je to klasické rodinné drama, které se liší akorát svým zasazením do amerického zapadákova.

Americká elegie zkrátka není žádný objev roku, v což tvůrci střílející na Oscarovou metu doufali, ale stejně takt to není ani z daleka taková katastrofa, jak nasvědčují jiné kritiky. Naopak, jde o převážně silnou podívanou, která je sice chvílemi rozpačitá, ale má své světlé stránky a těží především z hereckých výkonů Glenn Close a Amy Adams, které jsou pod maskami k nepoznání. Maskéři zde zkrátka odvedli neskutečný kus práce, a to se musí ocenit. Celé to pak krásně zaobaluje hudební doprovod, který dobře podtrhává atmosféru příběhu. Zkrátka zhlédnutí tohoto snímku nemusí být nutně špatnou volbou, jak se může na první pohled zdát.
 

Tak toho Oscara asi zase nevyhrajeme…

Jak dlouho už tu čekáme?

A až vyrosteš, tak o tomhle všem jednou napíšeš.