Recenze Půlnoční nebe: Technicky působivé drama neumí vyvolat potřebné emoce

„Obávám se, že jsme se o planetu Zemi moc dobře nestarali.“
 
 
Americký herec George Clooney se v posledních letech začal věnovat také režisérskému řemeslu. V tomto případě se dokonce ujal obou nelehkých úloh. Předlohou mu byl román Good Morning, Midnight od americké spisovatelky Lily Brooks-Dalton.

Film se odehrává v budoucnosti, konkrétně v únoru roku 2049. Na Zemi došlo k blíže nespecifikované klimatické katastrofě, která způsobila, že je na většině území nedýchatelný vzduch. Vědec Augustine Lofthouse se jako jediný neevakuoval, protože se nachází v pokročilém stádiu těžkého onemocnění. Musí ovšem včas varovat vracející se jednotku astronautů z vesmírné mise. Kvůli většímu signálu cestuje z observatoře Barbeau v Arktidě na meteorologickou stanici u jezera Hazen.

Hlavním tématem je tedy opět zkáza lidstva.Hlavním tématem je tedy opět zkáza lidstva. Zdá se, že se jedná v poslední době o velmi populární námět. I když celému vypravování škodí, že neznáme více podrobností. V tomto případě figuruje zánik pouze jako nezbytná premisa ke zbytku děje. S tím jde ruku v ruce naštěstí i naděje v podobě nového začátku.

Příběh se pohybuje ve třech rovinách – sledujeme snažení osamělého vědce, flashbacky do jeho minulosti a posádku na vesmírné stanici. Teprve až na úplném konci do sebe tyto části zapadnou. Jsme vhozeni přímo doprostřed vyprávění a až v průběhu se dozvídáme dílčí informace. Nicméně konečné odhalení nemá takový dopad, třebaže se snaží za každou cenu z diváka vymámit nějaké emoce. Bohužel právě v tomto aspektu celý snímek selhává – působí stejně ledově jako okolní polární podnebí.

Část viny na tom nese i skutečnost, že postavy nejsou dostatečně vykreslené. Nejvíce prostoru dostává sám režisér – a jeho herecké schopnosti nelze zpochybňovat. Odevzdaného muže na pokraji smrti, kterému protekl život mezi prsty, ztvárňuje dokonale. Ačkoliv má George Clooney stále velké charisma, šarmantního elegána byste v zarostlém poustevníkovi nalezli jen těžko. Je i docela zajímavé sledovat, jak se vyvíjí jeho vztah s opuštěnou holčičkou Iris. V rámci omezených možností se předvede i britská herečka Felicity Jones v roli astronautky Sullivanové. Ostatní přítomní zde jsou skoro jen tak do počtu.

Je dost patrné, že se toto dílo inspiruje tematicky podobnými snímky – zmíním například Gravitaci (2013), Interstellar (2014), Marťana (2015) nebo Ad Astra (2019). Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného, jenže možná právě kvůli tomu film nenachází svou vlastní podstatu. Přitom práce s vizuálními efekty nejenom ve vesmíru je vcelku působivá. Je škoda, že je Půlnoční nebe primárně vyrobeno pro Netflix, tudíž pro domácí sledování. Mnohem více by totiž vyniklo na velkých plátnech v kinech.

Ctižádostivé drama zanechává smíšené pocity. Chce vyniknout parádními efekty a tíživou atmosférou. Po technické stránce je poměrně dobré, ale nedaří se mu vybudovat napětí a vyvolat v divákovi emoce. Při sledování je těžké ztotožnit se s jednotlivými postavami nebo k nim pocítit alespoň špetku empatie. Film se pokouší být velmi vážný a deprimující, což mu paradoxně spíše ubírá na působivosti. K tomu přispívá také občas zbytečně dramatická hudba francouzského skladatele. Kdyby si snímek dokázal udělat sám ze sebe větší legraci, třeba by nepůsobil chvílemi tak zdlouhavě a prázdně.
 

„Nejsem pro tebe ten správný člověk, musíme ti najít někoho jiného.“

„Koukni se, co to ukazuje! Vůbec nic…“

Že by to byl Santa Claus?