Recenze: Sylvie’s Love je velmi klasické melodrama, bohužel ne velkolepé

Když má láska špatné načasování. 

Je konec padesátých let v USA, mladý saxofonista Robert (Nnamdi Asomugha) získal práci v obchodě s gramodeskami. Když potká dceru majitele Sylvii (Tessa Thompson), rychle se do sebe zamilují. On sní o tom, že bude slavný muzikant, ona se zase touží stát televizní producentkou. Protože mají oba tmavou pleť, jejich sny nejsou sice úplně nereálné, ale rozhodně to mají složitější. Realita je z lásky brzy probere: Sylvie je zasnoubená, Robert se vydává na turné po Francii. Další setkání je čeká až za pět let a jejich osudové propojení tu stále je. Nyní s ještě více překážkami. Každý žije jinde, Sylvie je teď vdaná a má dceru. Jenže dítě je ve skutečnosti její dávné lásky…

Čeká nás nostalgická atmosféra přelomu padesátých a šedesátých let, můžeme očekávat velkou romantiku a velká gesta, zároveň ve velice lidském podání Thompson i Asomugha. Tvoří charismatický pár, kterému scénář a dialogy bohužel nejsou příliš velkou oporou. Film má své šarm a kouzlo, především kvůli dobovým prvkům, jako jsou móda, účesy, auta, budovy, a samozřejmě jazzová hudba. Čeho se ale film dotkne jen minimálně, to je rasismus, sexismu pak vůbec ne. Divák by přirozeně čekal trošku více reality, se kterou se museli hrdinové tmavé pleti potýkat. Takhle to vypadá, že kromě dvou tří nepříjemných komentářů okolí je nic nebrzdí. Hned tři postavy dostanou práci, o které snily, a to bez větších potíží…

Snímku chybí napětí a překvapení.Snímku chybí napětí a překvapení. Na cestě dvojice k happy endu se vynoří různé překážky, ale jsou většinou způsobené absolutní neschopností spolu komunikovat. Použití flashbacku na začátku nepřináší vůbec nic, šlo to natočit dramatičtěji. Jednání postav nedává moc smysl. Svojí kariéře je Sylvie ochotná věnovat spoustu času i na úkor své dcery, ale když se objeví její stará láska, bez přemýšlení ji hodí za hlavu. Co potom v tomhle filmu vůbec můžeme brát vážně?

Když potkáme třeba v parku zamilovaný pár, je celkem jasné, že ti dva mají vlastní svět, kterému my nemůžeme rozumět. Úkolem dobrého filmaře je, aby nás na plátně do jejich světa vtáhl, přiměl nás porozumět jejich spojení. Tady to bohužel nefunguje. Zůstaneme na ně hledět jako nezainteresovaní diváci. Zákulisí Sylviiny televizní práce nebo vývoj Robertovy kariéry jsou mnohem zajímavější. 

Smysl tohoto snímku je jasný, za doby, ve které se snímek odehrává, vznikly podobných melodramat tucty. Jenže výhradně pro bělošské publikum, tudíž s patřičným obsazením. Příběh Sylvie a Roberta tak dohání to, co nikdy nemělo být Afroameričanům odepřeno, což samozřejmě scénáristu a režiséra Eugena Ashe šlechtí. Ale točit film po staru a očekávat, že si z něj moderní publikum sedne na zadek, to úplně nejde.

Ústřední pár je krásný a všechno kolem nich je také krásné a stylové. Jenže co s tím, když nás nic nechytne za srdce? Příběh a zvraty jsou zde jako z představivosti třináctileté holčičky. Ti dva jsou spřízněné duše, a přitom spolu absolutně nedokážou komunikovat. Jejich kariéry jsou mnohem zajímavější než milostná zápletka. A i když jsou hrdinové tmavé pleti, snímek nám moc z jejich reality neukázal. Promarněná příležitost.  

„Jak dlouho musíme předstírat, že se nepřitahujeme?“

S muži by se mělo zacházet v rukavičkách…

Mazlení nosem se nepočítá jako nevěra.