Recenze: Nevidomá přichází s pointou, kterou divák vidí na míle daleko

Thriller o slepé dívce se nás snaží překvapit, ale v závěru je zaslepen vlastními nápady.

Mladá úspěšná houslistka Ellen (Madelaine Petsch) je napadena neznámým útočníkem a následkem toho oslepne. Dívka se musí smiřovat s novým životem a ani pořádně neví, kdo a proč jí tohle udělal. Ocitá se v novém bytě a jediný, koho má, je profesionální asistent (Alexander Koch), který ji má učit vše, co teď bude potřebovat. Ellen je pochopitelně zdrcená. Její nejlepší kamarádka jí nebere telefon a její možnosti na seznámení jsou dost omezené. Pokusí se tedy spřátelit alespoň se sousedkou z vedlejšího bytu, která ale, jak se zdá, má svých starostí dost. Postupem času tu je čím dál víc věcí podezřelých a hlavní hrdinka už neví, komu může věřit. Nejspíš jen sama sobě.

První polovina filmu je poměrně zdlouhavá, druhá naopak hysterická. Děje se tu toho tolik a zároveň žalostně málo. O hrdince se dovídáme náznaky, ale nikdy ne dost, aby nám na ní skutečně záleželo. Veškerá dřina spočívá na hlavní herečce. U filmu, kde si hrajeme s psychologií postav, přece logicky musíme jít do hloubky. Co se stalo s její rodinou, proč jí zbyl jen bratr, který s ní sotva mluví? Proč má jen jednu jedinou kamarádku (která jí teď nebere telefon)? Nevypadá trochu moc mladě na to, že už se stihla vdát i rozvést a do toho být slavnou houslistkou? Přece musíme zapátrat v její minulosti, abychom zjistili, proč byla napadena, nebo ne? Co je nejhorší, nejspíš by nás odpovědi na tyto otázky skutečně zajímaly! Bohužel, místo toho se soustředíme na to, co se děje ve vedlejším bytě a jdeme se skamarádit se sousedkou, která je od prvního momentu magor.

I když koukáme na vystrašenou hrdinku, bohužel režie nás nikdy tak docela nedonutí bát se taky.Hlavní herečku můžeme znát z Riverdale. Samozřejmě, že když nemohla pořádně zapojovat oči, ochudilo to její herecký výraz, ale výsledek je poměrně věrohodný. Spolu se svým kolegou dodává příběhu alespoň trošku života. I když koukáme na vystrašenou hrdinku, bohužel režie nás nikdy tak docela nedonutí bát se taky. Nevytvoříme si k ní dostatečné pouto. Kdybychom se víc dověděli o jejím životním příběhu, možná by nám na ní záleželo víc?

Co se filmu bohužel nedaří, je vytvořit iluzi normální situace. Ano, nový život je pro oslepenou Ellen samozřejmě situací extrémní. Ale chování lidí kolem je natolik zvláštní a děje se toho (zbytečně) tolik, že prostě víme, že je něco špatně. Zatímco se nám snímek snaží odvykládat nějaký příběh, který v základu není nijak špatný ani pitomý, tak zároveň působí, jako by vedle nás seděl otravný kamarád, šťouchal nás do ramene a neustále děj komentoval: “Hele hele, teď to přijde, teď se něco stane.” – “Ano, já vím, nechej mě koukat…” “Ale koukáš na thriller, víš to, že jo? Je to napínavý, viď? Že je to napínavý? A teď se něco stane, počkej, to budeš koukat!”

Těžko říct, kdo je tady větší šílenec: hlavní padouch, nebo tvůrce snímku Cooper Karl? Protože nás ve druhé polovině čeká tolik kliček, zvratů, a hlavně nesmyslných rozhodnutí, že je to v tomto ohledu poměrně fascinující podívaná. Bohužel je samozřejmě spíše k smíchu než k vystrašení. Na druhou stranu zaujme důmyslná kamera a záběry toho, co Ellen slyší a jak si představuje svět okolo sebe. Škoda, že snímek, který byl tolik desítek minut naprosto minimalistický, se v závěru stane generátorem na strašidelné, respektive strašlivé nápady.

Snímek zachraňují hlavně výkony, kamera a (ne)příjemné prostředí. Bohužel dialogy jsou často zbytečně vyhrocené, a tudíž nám začne v příběhu brzy něco smrdět. A v neposlední řadě se režii nedaří vybudovat důvěryhodnou atmosféru a napětí, krom pár povedenějších scén. Nakonec je divák jako onen pták lapený v kleci, nucený dívat se, co se to děje. Vlastně ne, nejste lapení, můžete film vypnout.

Cesta k samostatnosti bude dlouhá…

Tohle asi nebude moje oblíbená maska na kruhy pod očima.

„Brrr, tam je zima!“