Recenze: Táta na kvadrát je jako naivní Mamma Mia! bez zpívání, hvězd a humoru

Když hledáte tátu v Brazílii, možná najdete hned dva.

Tento film má jen dvě výhody. Díky své slušnosti a dobrosrdečnosti je vhodný i pro hodně mladé diváky, takže k němu můžeme posadit odrůstající děti, nebo si ho pustit s celou rodinou. Druhá výhoda plyne ze současné situace, kdy je takřka nemožné kamkoli vycestovat: snímek nás vezme za teplem, do exotické Brazílie plné hudby a usměvavých lidí, kteří jsou k sobě nesmírně milí takřka nonstop. Ale asi bychom na tom nebyli jinak, kdyby nás za nimi někdo na chvíli teleportoval. Bohužel, zážitek nám musí stačit jen na obrazovce.

Čerstvě osmnáctiletá Vicenza (Maisa Silva) vyrostla se svou matkou v hippie komunitě někde v brazilském pralese. Každý puberťák si sice myslí, že jeho matka je děsná, ale Vicenza v tom má pravdu. Alternativní myšlení jejího jediného rodiče ji zas až tak moc nebere. Mnohem víc by ji zajímala realita, třeba kdo je její otec, o kterém nikdy neslyšela ani slovo? 

Když se její máma vydá do Indie poznávat samu sebe, dcera zapátrá v jejích starých dopisech a fotkách a najde adepta na tatínka. Bez znalosti nástrah moderního světa se ho vydá najít. Ztroskotaný malíř s ní sdílí umělecký talent a nově nalezená dcera mu dodá nový elán do života. Jenže když Vicenza znovu nahlédne do matčiných věcí, zjistí, že ji opravdu zplodila volnomyšlenkářka, protože je tu další adept na tátu. I ten ji přijme s otevřenou náručí. Vicenza si tak užívá dvojnásob otcovské pozornosti a do toho se i poprvé zamiluje (do někoho třetího, žádný strach). Ale kdo je opravdu její táta? Je jasné, že tohle dřív nebo později praskne…

Cynickým divákům bude tenhle film připadat směšný, ale jinak je od začátku do konce nabitý pozitivní energií.Cynickým divákům bude tenhle film připadat směšný, ale jinak je od začátku do konce nabitý pozitivní energií. Všichni spolu jednají extrémně upřímně, férově, slušně. Když ne, tak je buď někdo okamžitě pokárá, nebo se vzápětí omluví. Až na to, že Vicenzina máma byla tak trochu rajda a hlavní hrdinka se rozhodne prozatím lhát oběma potenciálním otcům, se tu za celý film neděje nic špatného. Je tu teplo, hraje hudba, tančí se, všichni jsou na sebe hodní. Moudrem filmu je, že děti mají někdy víc rozumu než dospělí… No, nebo si to každopádně alespoň myslí. A že je dobré poznat sebe samého, a nemusíte kvůli tomu zrovna jezdit do Indie.

Tohle není první film o hledání “ztraceného” táty, ale je určitě jeden z nejnudnějších. Ovšem má i své výhody, je vhodný pro mladé (i když ne úplně malé) diváky, všichni tu jsou na sebe neustále milí, podíváme se do prosluněné Brazílie a užijeme si trochu tamní atmosféry. Kdyby jí bylo víc, klidně i na úkor hloupoučkého příběhu, asi by to bylo jedině dobře. Pokud potřebujete načerpat trochu pozitivní energie a nevadí vám, že veškeré dialogy jsou tak na úrovni 12letých dětí, a ještě ke všemu se hrdinka občas diví moderním vymoženostem, hurá do toho!

„Kašli na tátu, radši medituj!“

Někdy je té lásky až příliš…

„Vůbec po té lahvi vodky nešilhej!“