Recenze: Jsem všechny dívky vsází na odvyprávění skutečného příběhu. Provedením selhává

Jihoafrický krimi thriller o detektivce a vražedkyni, které měly stejný cíl. Zastavit obchod s dětmi. 

Režisér Donovan Marsh tentokrát opustil vražedná monstra v oceánu a po hororu Útok z hlubin se pustil do podívané zcela odlišného typu. Jsem všechny dívky je kriminální drama, které sice na první pohled zaujme tématem, nezvyklým místem natáčení i neznámými tvářemi, z faktu, že je založen na skutečných událostech, ale ve finále nevytěží vůbec nic.

Vyšetřovatelka Jodie řeší záhadu. Tajemný vrah se začal postupně zbavovat jednoho člena kartelu obchodu s dětmi za druhým a zanechávat na jejich tělech vzkazy, kterým sice porozumí diváci, ale Jodie opravdu ne. Najde v sobě Jodie pochopení pro člověka, který se rozhodl radikálně řešit problém, který se jí jako ženě zákona nepodařilo vyřešit po dobrém?

Příběh založený na skutečných událostech má alarmující pozadí.Příběh založený na skutečných událostech má alarmující pozadí. Z počtu unesených nebo zavražděných dětí v Jihoafrické republice diváky možná zamrazí hned zpočátku. A z mizivého procenta objasněných případů jakbysmet. Pro evropského diváka neobvyklá krajina a mírně odlišně pracující kamera navíc působí dojmem, že mohl Marsh seskládat slušnou kriminální zápletku. Počáteční iluze se ale už po pár minutách rozpadá.

Od momentu, kdy si uvědomíme, kdo je oním rádoby záhadným vrahem (a že se to dozvíme velmi brzo) se hroutí celý scénář a jako domek z karet následně i zbytek filmu. Zápletka se stává nezajímavou, postavy jednají bez rozmyslu a fakt, že se jedná o výrazně feministicky laděnou kriminálku se stává paralyzujícím handicapem.

Největší podíl má na této katastrofě jednoznačně špatně napsaná hlavní postava – detektivka (Erica Wessels), která v sobě nemá kousku logiky, je nedisciplinovaná, nezajímavá a není vůbec chytrá. Do případu promítá ego a závažné psychické problémy, a kazí nejen vyšetřování, ale i celou podívanou.

O moc lépe však nedopadá ani vražedkyně, s jejíž motivací budou mít nejspíš mnozí tendenci sympatizovat. I její postavě však něco chybí a působí prázdným, až scenáristicky vyprahlým dojmem. Její napojení na hlavní postavu je navíc odhaleno příliš brzy. A tak se důležité, pro JAR zásadní téma, téma nakonec utopí v dějovém vakuu a nezvládnutém scénáři.

Jodi se snaží proniknout do struktury kartelu, který v JAR obchoduje s dětmi. 

Občas se jí i něco podaří. Ale jenom občas. 

A asi jako jediná se bude divit, kdo je tajemná vražedkyně zvrhlých papalášů.