Recenze Mstitel: Volnomyšlenkářská komedie jde natruc proti všem stereotypům a obyčejnosti

„Když nemůžeš, tak přilej!“

Slavný divadelní herec Anton dostane kvůli průšvihům vyhazov. Nemůže sehnat novou práci, začne ještě víc pít, a nakonec ho opustí manželka. Aby celou situaci nějak vysvětlil svému synovi, vymyslí si, že se připravuje na cestu na Mars. Odchod rodiny však spustí ještě větší kolotoč neuvěřitelných zážitků způsobených alkoholovým opojením. Během toho se Anton zvládne pomstít řediteli divadla, zažije pořádnou party a připlete se k ruským agentům.

Za režií a scénářem stojí Lucia Klein Svoboda a kamery se ujal její manžel Petr Klein Svoboda. Nutno přiznat, že tuhle tvůrčí svobodu v podobě absence námitek od dalších kolegů využili více než stoprocentně. Příběh nemá žádné zábrany a pouští se do všech možných i na první pohled nemožných nápadů. I když je to kolikrát za hranicí vkusu či únosnosti.

Zpočátku se film vlastně ještě celkem drží reality a občasná fikční nadstavba působí vtipně. S přibývajícími minutami na něj však přestává působit zemská gravitace a vydává se na exkurzi do sféry absurdnosti a extrémů, až to přestává být hezké. Závěr je pak už jen dovršením tohoto nesmyslného víru. Ušetřena zůstane jen synova víra v otce.

Na druhou stranu je potřeba pochválit tvůrce za to, že se jim podařilo natočit tolik komplikovaných scén s nejspíš ne úplně velkým rozpočtem. V našem prostředí by se do takového projektu moc filmařů nepouštělo. Jejich kreativita je patrná téměř z každého záběru. Ať už se Anton ocitne v nebi, ve vesmírné raketě, nebo ve velkém poháru s koktejlem. Správný český kutil si zkrátka poradí v každé situaci. Jen to někdy může připomínat nízkorozpočtové snímky z konce minulého století.

Způsobem zpracování se tvůrci pokouší jít za každou cenu proti konzervatismu a obyčejnosti.Způsobem zpracování se tvůrci pokouší jít za každou cenu proti konzervatismu a obyčejnosti. Ve snových sekvencích se střídají české i zahraniční styly a figury různých autorů, jimiž se scenáristka nechala volně inspirovat. Takže je to takový mix všeho možného, čemuž odpovídá i výsledná podoba.

Co se velmi vydařilo, je herecké obsazení. Slovenský herec Daniel Fischer, který ztvárnil hlavní roli, s překvapivou uvěřitelností a celkem s lehkostí zvládl všechno, co si na něj tvůrci připravili. Ku prospěchu věci navíc je, že v českém prostředí není zase tolik známý. V dalších rolích se objeví řada populárních umělců – například Jaroslav Dušek, Milan Šteindler, Pavla Tomicová, Hana Vagnerová, Petr Čtvrtníček, Lukáš Pavlásek, Iva Pazderková, Zuzana Bydžovská, Miroslav Táborský, Luděk Sobota, František Ringo Čech nebo Petr Vydra. Všichni odvádí solidní výkony, byť se tam objeví třeba jen na pár sekund.

Autoři Mstitele se po celou dobu drží hesla: Čím bizarnější, tím lepší. Jdou tak zarputile proti všem stereotypům a všednosti, že zapomínají na vlastní dílo, které postupně ztrácí svou jakous takous původní soudržnost. Ale je obdivuhodné, co všechno se jim podařilo s omezenými možnostmi vytvořit. Divák se v průběhu vypravování snadno ztratí a musí se nad některými věcmi zamyslet až zpětně. Ačkoliv může mít otevřenou mysl sebevíc, neznamená to, že všechno úplně pochopí. Ani dobré herecké obsazení nedokáže odvrátit zvětšující se propast absurdity, která začne být až nepříjemná. I když jsou některé vtipy už za hranou, snímku se občas podaří vykouzlit divákovi úsměv na rtech a musí se mu nechat, že je rozhodně originální.

„Copak vypadám jako nějaká vesmírná příšera?!“

„Nebojte, za chvíli se z toho snu probudím a budeme zachráněni.“

Natáčet některé scény musela být vážně zábava!