Recenze Temná dcera: Úskalí mateřství, o kterých se nemluví. Temné dceři nechybí kuráž, vymstí se jí však pomalé tempo

Odvrácená strana mateřství ve sto dvaceti minutách. 

Na pláži pobíhá děvčátko a za ním jeho unavená, rezignovaná mladá matka. Čas věnovaný obletování hysterického dítěte by zřejmě raději trávila na jachtě s přáteli, cestováním nebo seznamováním s empatičtějšími muži, než je její majetnický manžel. Podobné výjevy kontrastující s idylickým prostředí středomořské pláže v psychologickém dramatu Temná dcera přináší Maggie Gyllenhaal, tentokrát jako režisérka a scenáristka.

Leda, britská vysokoškolská pedagožka, kterou ztvárňuje Olivia Colman, přijíždí trávit prázdniny na italské pobřeží. Osamocená a znuděná si brzy všimne, že na pláži tráví čas i italská rodina, včetně mladé matky s dítětem. Setkání s nimi jí navrátí bolestné vzpomínky a probudí staré démony. Podobnost nadcházejících událostí je od té chvíle cokoliv jen ne náhodná.

Leda je až mrazivě klidná, v nejméně vhodné momenty nepochopitelně neurotická, v nepozorované momenty psychopatická, nostalgická i intrikářská.Temná dcera již ve svém názvu naznačuje, že o napětí a tíseň nebude nouze. Psychologické drama, které nedávno uvedl Netflix, si obojí udržuje především díky tomu, jak Colman ztvárňuje hlavní postavu. Leda je až mrazivě klidná, v nejméně vhodné momenty nepochopitelně neurotická, v nepozorované momenty psychopatická, nostalgická i intrikářská. Divákům se úplně neotevře a znemožňuje jim možnost ji (a ostatně i její životní cesty) plně pochopit. Snímek si tak udržuje atmosféru neznáma a odcizení, které v něm visí od začátku do konce.

Zároveň však přináší unikátní, nečekaně otevřenou výpověď o odvrácené straně mateřství. Ukazuje, ať už explicitně nebo v lehkých náznacích, že mateřské pudy nejsou automatické u každé ženy, že mateřství a vazba k dítěti je mnohem emočně komplikovanější, než je často reflektovaná stereotypní představa. Maggie Gyllenhaal skrze Ledu i mladou Italku Ninu, kterou ztvárnila Dakota Johnson, popisuje celou škálu úskalí rodičovství v čele s nikdy nekončící zodpovědností a starostí.

Přesto všechno se zápletka táhne velmi pomalu a rozvláčně a dvouhodinová stopáž působí neúměrně dějové lince. Podívaná je to hodně pocitová, a i retrospektivní vzpomínky, díky kterým Ledu poznáváme více, jsou místy velmi náznakové. Ve finále tak příběh působí jaksi neúplně, nedotaženě a nezanechá výraznou stopu.

Na Temné dceři si tak diváci užijí víc než samotný děj a pointu spíše herecké obsazení. Objeví se zde například i Peter Sarsgaard nebo Ed Harris, většího hereckého prostoru se však ani jeden nedočká. Snímek je vystavěn jako psychologické drama, které ale v konečném dojmu zůstane nevýrazné, v kontrastu s prostředím slunného jihu rigidní a bez pestřejšího emočního bohatství.

Těžko říct, co od Ledy čekat. 

Doktore? 

Dakota Johnson jako mladá matka s podobnými problémy, jaké kdysi řešila Leda.