Recenze Duran: Bosensko-hercegovské drama je rozpačitě autentické, ale moc neví, čím chce být

Chcete vidět, jaký je vesnický život na Balkánu?

Přesně to vám osvětlí semi-biografické drama Duran. To vypráví příběh o stejnojmenném muži, Duranovi, kterého už od dětství pronásledují zvláštní sny. Vše začíná, když jednoho dne Duran ztratí práci. Záhy si snaží najít nový způsob obživy, prodává staré auto, kupuje malý náklaďák, se kterým převáží zboží klientům svého nového šéfa a kamarády Luky. Situace se však mění, když si rozhodne postavit dům a na obzoru se objeví bývalý generál se zlými úmysly.

Tak se představuje snímek bosensko-hercegovského režiséra a scénáristy Faruka Sokoloviće. A ten přináší divákům poněkud rozpačitou podívanou. Na jednu stranu má scénář potenciál, neboť vypráví zajímavý příběh, který má šanci upoutat zahraniční diváky. Avšak jeho pojetí je bohužel poněkud nešťastné. Děj má sice spád, ale i tak nedrží pozornost, a to zejména díky dřevěným přednesům herců a amatérsky působícímu způsobu natáčení. Zda to byl záměr není moc jisté.

Již na začátku je uvedeno, že se tvůrci inspirují částečně skutečnými událostmi, a tak lze říci, že pojetí hlavních představitelů, Durana a Zinety Masleša, kteří nesou stejná jména jako hrdinové příběhů, je záměrně „neherecké“, aby vše působilo autentičtěji. A to z části funguje. Jenže výkony-nevýkony herců zkrátka vytrhávají z děje a jejich přednes, kdy v zásadě zní, jako by pouze přeříkávali věty ze scénáře, je nevhodný. Je sice pravda, že je díky tomu podívaná dost realistická a vlastně přirozená, ale strhává to její celkovou kvalitu.

Ze začátku sice vše působí koherentně, průběžně se ale začíná děj uchylovat ke zmatku.Té nepomáhá ani, zjevně amatérská, práce kameramana. Viklavá práce kamery nemůže být záměrná, ani kdyby tím chtěli tvůrci docílit dokumentárního stylu. Trhavé a zamotané záběry jsou prostě zvláštní. Nehledě pak i na výsledné sestříhání scén, které je mírně chaotické. Ze začátku sice vše působí koherentně, průběžně se ale začíná děj uchylovat ke zmatku. Když se sem tam z ničemnic objeví záběr na kouřícího sedláka, je jasné, že se Sokolović pokoušel o jistou uměleckost či artový styl, ale nepovedlo se mu to.

K tomu se pojí i podivné sny titulního hrdiny, které nás provázejí celým snímkem. Tyto noční můry jsou bizarní, ale vlastně tak nějak v dobrém smyslu. Jsou totiž přesně takové, jako většinou sny bývají: zvláštní a nedávající smysl, čímž dobře vystihují svou podstatu.

Bez ohledu na to se dá v Duranovi najít i mnoho dobrého. V první řadě je to autentické a upřímné drama po vícero stránkách. Prostředí bosensko-hercegovské vesnice je bez přikrášlení prostě přesně takové, jaké ve skutečnosti je. A totéž lze říct i o postavách, které jsou bezprostřední, a i přes podivné herecké výkony, zkrátka věrohodně představují všednodenního tamějšího člověka. I díky tomu tak snímek dobře ilustruje místní kulturu i situaci a představuje jí zahraničnímu divákovi.

Dohromady je tak Duran takový podivný snímek, který má ale svůj šarm. Největším neduhem je jeho celkové, amatérsky působící provedení, a to od práce kamery, přes zvláštní střih až po neherecké výkony. Bez ohledu na to však snímek zůstává v některých ohledech svůj a představuje po některých stránkách autentický pohled na situaci na Balkánu. V závěru však stále není moc jasné, co s ním chtěl autor říci, a to je škoda.

Pohled na typický bosenský venkov.

Duran a Zineta toho moc nemají, ale nehodlají se toho tak lehce vzdát.

Zlý Generál má však s vesnicí i Duranem své vlastní plány.

50%

Duran

Dohromady je tak Duran takový podivný snímek, který má ale svůj šarm. Největším neduhem je jeho celkové, amatérsky působící provedení, a to od práce kamery, přes zvláštní střih až po neherecké výkony. Bez ohledu na to však snímek zůstává v některých ohledech svůj a představuje po některých stránkách autentický pohled na situaci na Balkánu. V závěru však stále není moc jasné, co s ním chtěl autor říci, a to je škoda.

• Hodnocení