Recenze Moonfall: Nestačí vám katastrofy ve zprávách? Tak zkuste tento film

Emmerichova fantazie je, co se týče způsobů, jak zničit svět, nejspíš opravdu nekonečná.

Některým lidem evidentně nepřijde divné v dnešní době točit, případně sledovat, katastrofické filmy. Jako by nestačilo se podívat na zprávy! Každopádně, do této skupiny patří i režisér a scénárista Roland Emmerich (Den poté, 2012, Den nezávislosti). Je otázkou, zda jeho nový snímek je snaha pozvednout morálku a utěšit diváky, že ještě přece není tak zle, nebo spíše velmi špatný vtip. Nejspíš obojí.

V tomto filmu se, narozdíl od reality, nezblázní lidé, ale Měsíc. Vybočí ze své oběžné dráhy a začne se chovat jako bowlingová koule, která má namířeno… samozřejmě na nás! Proč se tak stalo a zda s tím můžeme něco udělat, to samozřejmě řeší NASA a americká armáda, protože jde o americký film, tudíž zbytek světa si se svými technologiemi ani neškrtne. Do zkázy Země zbývá jen pár týdnů a lidstvo začne velmi rychle pociťovat devastující následky gravitace Měsíce, ještě před samotnou srážkou. Protože toho není dost, Emmerich přidal do katastrofické zápletky ještě téma mimozemšťanů, takže tu máme dvojitou hrozbu, a abychom z děje neprozrazovali moc, stačí dodat, že zápletka je vskutku monstrózní a vystačila by klidně na seriál. Což ovšem neznamená, že je to zápletka dobrá.  

Celkem brzy je nám jasné, že o osud lidstva se musí postarat jen tři lidé: bývalí astronauté Jo Fowler (Halle Berry) a Brian Harper (Patrick Wilson) a řekněme “blázen z lidu” KC Houseman (John Bradley). Jo je natolik drsná ženská, že Halle Berry neměla povoleno za celý film pohnout svaly v obličeji, nehledě na to, ve které život ohrožující situaci se hrdinka zrovna nacházela. Tedy tak nějak nejspíš znělo zadání, jak uchopit tuto roli. Nehledě na to, co se kolem Jo děje, ona je prostě vždy plně soustředěná na odhalování supertajných dokumentů / řízení raketoplánu / vymýšlení záchrany lidstva. Soustředěná a naprosto nezajímavá. 

Děj je nabušený, efekty slušné, katastrofy dostatečně katastrofální, ale není čeho se bát, je to jen další oddechovka o zkáze světa.Jejím parťákem je ztroskotanec a bývalý kolega Brian, kterému se zhroutila kariéra i manželství po vyhazovu z NASA. Neplatí nájem, pije jak duha a jen sem tam si vzpomene, že má syna. Během pěti minut se ale zvládne vzchopit a jít zachraňovat planetu. Možná tohle je ta správná motivace, která všem alkoholikům schází k jejich úspěšné abstinenci? A nakonec je tu KC, přinášející do filmu humor. Z trouby, který neumí plavat a NASA ho nepřijala ani do úklidové čety, se stane pravý hrdina. V tomto žánru se z nějakého důvodu musí vždy vyskytovat exot, jehož šílená teorie se později potvrdí, není ovšem tak šílená jako ta od exota vedle něj, která je už přehnaná. To jistě s radostí uvidí příznivci všech konspiračních teorií v duchu hesla “Já vám to říkal!” To tak svět potřebuje. A zatímco se hrdinové vydávají do vesmíru, sledujeme na Zemi osudy jejich blízkých, protože potřebujeme vědět, zda to babička s kocourem zmáknou taky. Děj je nabušený, efekty slušné, katastrofy dostatečně katastrofální, ale není čeho se bát, je to jen další oddechovka o zkáze světa. 

Moonfall nabízí dost zábavy pro všechny. Pro diváky, kteří si ho chtějí dopřát jako “guilty pleasure” je tu dost pitomostí, u kterých se dá od srdce zasmát, a dost scén, u kterých stejně upřímně zalitujeme Berry a Wilsona. A pro opravdové fanoušky žánru katastrofických filmů je tu dost… no, katastrof. Škoda jen, že si dost neužijeme tak oblíbenou kratochvíli, tedy ukazování likvidace důležitých symbolů lidské civilizace (třeba socha Krista v Riu, bazilika ve Vatikánu). V Moonfallu se svět smrskne na New York a Aspen.  

On tě ten smích přejde, Halle.

„Jsem fakt ve vesmíru, nebo jsem se zase tak ožral?“

„Já věřím, že přistání Johna F. Kennedyho na Měsíci bylo skutečné!“