Recenze: Mnichov: Na prahu války ospravedlňuje palčivé místo československé historie. Necitelně, pohrdavě a bez sebereflexe

Historii musíš přijmout takovou, jaká byla.

Historickým koprodukčním filmům se na Netflixu v posledních letech hodně líbí. Skýtají totiž prakticky nekonečno zajímavých případů, a to jak ze středověku (Král), tak i současnosti (Dva papežové). Ospravedlňující pohled na události z Mnichova roku 1938 poskytuje novinka režiséra Schwochova. Na rozdíl od výše zmíněných snímků ale žádným aspektem z průměrných vod nevylézá. A co hůř, zpracování palčivého tématu českého diváka v tomto případě spíše urazí.

Znalci československé historie pozadí dobře znají. Premiér Neville Chamberlain se za každou cenu snaží zabránit vstupu Velké Británie do války s nacistickým Německem, a situaci je ochoten obětovat prakticky cokoliv. Tím něčím je pohraniční území Československa, které si německý vůdce Adolf Hitler nárokuje kvůli osídlení sudetskými Němci za své. Chamberlain společně s představiteli Itálie a Francie dohodu o odstoupení Sudet Německu bez Československé účasti podepsal v září 1938 na konferenci v Mnichově.

Ve fiktivním příběhu, zpracovaném dle knižní předlohy světoznámého britského spisovatele Roberta Harrise (Muž ve stínu, Žaluji!), se tajemník britské vlády Legat stává součástí špionážní mise, která má usvědčit Hitlera z plánované války vůči zbytku Evropy. Společně s německým diplomatem von Hartmannem se tak pokusí o zdánlivě nemožné setkání se samotným Chamberlainem, aby dohodu s Hitlerem nepodepsal.

Mnichovská dohoda není jednoduché téma na zpracování. Británie pod naivní vidinou potenciálního bezpečí obětovala Československo Hitlerovi, a snímek se čin snaží určitým způsobem ospravedlnit. To by bylo v pořádku, kdyby režisér nabídnul alespoň částečnou sebereflexi dohody, která vedla k několikaleté diktatuře a životem pod rouškou správy Protektorátu.

Ale sebereflexe chybí. Místo ní nám filmaři předkládají egoistickou snahu o legitimizaci kroků appeasementové politiky Chamberlaina, a morální stanovisko tak k českému národu zajímá až pohrdavé.Ale sebereflexe chybí. Místo ní nám filmaři předkládají egoistickou snahu o legitimizaci kroků appeasementové politiky Chamberlaina, a morální stanovisko tak k českému národu zajímá až pohrdavé. Absence československých představitelů přitom není vůbec na škodu – jistě se zde nějaké telefonáty s tehdejším premiérem Edvardem Benešem odehrály, situace se v roce 1938 ale opravdu řešila stylem shrnutým známým rčením „o nás bez nás.“

Fiktivní příběh nabízí typický špionážní příběh, který je čitelný, průhledný a postrádá jakoukoliv formu překvapení v celé dějové lince. Nechybí reflexe činů z minulosti ani morální dilema hlavních postav – všechno se ale drží při zemi a režisérovi viditelně chybí odvaha. Bez viditelného zapálení své role odehrává jak představitel Legata George MacKay (1917), tak Jeremy Irons v roli Chamberlaina.

Mnichov – na prahu války se z pohledu českého diváka nehodnotí lehce. Film z technického hlediska není natočený zle a příběh ve finále nenudí a plyne klidným, ale příjemným tempem. Afektovanost britského zpracování a absenci pokusu o morální reflexi minulých kroků však nelze z historického ani kulturního hlediska opomenout. Pokud by se těmto skutečnostem mělo vyhýbat, nikdo by se z chyb minulosti nikdy nepoučil. A politická situace v současnosti, zejména napětí na hranicích Ruska a Ukrajiny, nám ukazují, že do poučení máme ještě hodně daleko.

Nerozluční? Vážně?

Nezapomněl jsem na pana premiéra?

Ze schůzky s Hitlerem by přece každý byl krapet nervózní