Recenze: Drive My Car je statické konverzační drama se silným a kvalitně zpracovaným příběhem

Vztah mezi hercem a jeho řidičkou.

Júsuke Kafuku je známý japonský herec a režisér, jehož největší zálibou je řízení aut. Obzvláště pak jeho červeného Saaba 900. A tak mu není moc příjemné, když pak během angažmá na festivalu v Hirošimě musí přenechat řízení mladé málomluvné řidičce Misaki. Během jízd na zkoušky a z nich však oba postupně zjišťují, že je spojuje mnohem více, než je záliba v autech. Společně se tak vyrovnávají se svými traumaty a pocity viny a snaží se jít ve svých životech dál. A v pozadí toho všeho probíhá nácvik na Kafukovu divadelní adaptaci Čechovova Strýčka Váni.

Režisér a spolu-scenárista Rjúsuke Hamaguči vypráví ve filmu Drive My Car půvabný a hluboký příběh o lidských vztazích a bolesti, kterou s sebou často přinášejí.Režisér a spolu-scenárista Rjúsuke Hamaguči vypráví ve filmu Drive My Car půvabný a hluboký příběh o lidských vztazích a bolesti, kterou s sebou často přinášejí. Hamagučiho adaptace jedné z povídek slavného japonského spisovatele Haruki Murakamiho je v lecčems působivá a pohlcující. Byla by však mnohem záživnější, kdyby byla tak o hodinu kratší.

Tříhodinová stopáž totiž snímku skutečně škodí, což zamrzí. Vyprávění je díky tomu silně statické a vleklé, a tak nedrží neustálou pozornost. Nepomáhá tomu ani fakt, že děj se silně zakládá na dialozích, které jsou hluboké a skvěle napsané (nehledě na to, že se zabývají zajímavými myšlenkami), díky unylosti stopáže jsou však pro diváka chvílemi unavující a je těžké se na ně stoprocentně soustředit.

Ze scenáristického hlediska je tak Hamagučiho dílo kvalitně napsané, ale neuškodilo by mu aspoň částečné osekání. I tak jde však o povedenou podívanou. Nejsilnější je beze sporu poslední třetina, kdy se jako diváci dočkáme emocionálních výlevů ze strany hlavních postav, jejichž představitele ze sebe v tu chvíli dávají opravdu vše. Hidetoši Nišidžima a Tóko Miura podávají silné výkony skrz celý film a dodávají svým postavám tolik potřebnou hloubku. Společně pak postupně budují svůj vztah, skrze který postupně poznáváme jejich charaktery.

Kvalitní práci pak odvádí i zbytek hereckého obsazení, který společně tvoří sehraný tým. Skutečně tak máme pocit, jako bychom sledovali divadelní soubor nacvičující nové představení, díky výkonům jejich představitelů i celkovému realisticky působícímu stylu, jakým je tato dějová linie zprostředkována. I když jsou scény mezi Kafukem a Misiko zajímavější než probíhající trénink Strýčka Váni, tak je jasné, proč tam zrovna tento příběh je a paralela mezi ním a hlavním dějem je jasná.

Kromě toho je pak také působivá minimalistická a čistá vizuální stránka, která podporuje celkovou jemnost podívané (ta je zvýrazněna i ladným hudebním doprovodem z pera Eiko Išibašiho). Skvělá je i práce kamery, která ví, kdy a jak se zaměřit, na kterou z postav, a co zobrazit. Je zkrátka znát, že jde o kvalitně zpracovaný film, u kterého není pochyb, proč se mu dostalo tolik nominací včetně těch na Oscary. Že jde o první japonský film a prvního japonského režiséra, kterým se dostala tato pocta, je sice překvapivé, ale zajisté (i přes zmíněné drobné nedostatky) zasloužené.

Drive My Car je zkrátka působivé a líbivé konverzační drama, kterému škodí akorát tříhodinová stopáž a statičnost děje. Mimo to však v něm Hamaguči nabízí silný a kvalitně zpracovaný příběh, který stojí především na dvou hlavních postavách a jejich představitelích, jež se sebe dávají skutečně vše (zvláště pak v emocionálně nabité poslední třetině). Je tak jen dobře, že se díky tomuto snímku konečně dostává více prostoru japonské kinematografii, která si to nepochybně zaslouží.

Zařaď už do trojky, prosím tě!

Jejda, to vypadá na malé škrábnutí…

Ježíši, ten člověk támhle neumí vůbec parkovat!