Recenze Stínohra: Kriminálka rozsypaná na částečky

Bebjakova novinka jede podle šablony, nedrží ale vůbec pohromadě.

Na česko-slovenském filmovém poli si prostřednictvím krimi filmů a seriálů vydobyl značnou popularitu. V posledních letech se mu dařilo převážně na tuzemské televizní scéně. S Devadesátkami, jejichž několik epizod režíroval, dokonce překonal průměrný divácký rekord ve sledovanost – 2,23 milionu za epizodu, nejvíce od roku 2004. Teď se slovenský režisér Peter Bebjak vrací na velké plátno s novou krimistory s názvem Stínohra. A jak se zdá, televizní práce Bebjakovi sedí podstatně víc.

Příběh jako by vypadl ze šablony komerčně úspěšných thrillerů. Příběh jako by vypadl ze šablony komerčně úspěšných thrillerů. Začínáme v momentě, kdy se čtyřicátník Jan Kavka (Milan Ondrík) rozejde po telefonu se svojí ženou, kterou v následujících minutách zavraždí místní feťák. Jan si vyčítá ženinu smrt, po alkoholu nachází útěchu v místním amatérském boxerském klubu. Když si ho minulost najde i tam, rozhodne se dosáhnout útěchy mysli (a taky pomsty) nekonvenčním způsobem, který s trestním zákoníkem rozhodně nepočítá.

Janův příběh lze ocenit jeho spádností. Běh filmu nijak výrazně nezpomaluje, zároveň nechává prostor myšlenkám a proměnám hlavních hrdinů v určitých momentech. I atmosféra temného bezejmenného městečka s extravagantními zázemími pro hrdiny (boxerský ring jako místo Janovy sebekonfrontace funguje) vypadá i působí dobře. Myšlenky a jejich průběh ale jako by nikam nevedly.

Celý scénář Venduly Bradáčové je totiž založen na fádní cestě za odpuštěním, kterého lze dosáhnout pouze prostřednictvím jakési formy odplaty, u níž má hlavní hrdina pravomoc si zvolit, jakou podobu bude mít. A to cestou bez výrazné sebereflexe. Místo ní přichází převážně zoufalství, které eskaluje do často nerealistických zobrazení, na kterých si Bebjak často zakládá.

Co je podstatně závažnější vadou je právě scénář v kombinaci s pomalým tempem režie. Vzájemně nespolupracují a výsledkem se stává hořce skousnutelná omrzelost. Zběsilá kamera je zde v nepochopitelném kontrastu se zmíněným pomalým tempem příběhu, a místo akčnosti tak filmu dodává spíše zmatení – a následně ještě větší nezábavnost. Drive snímku nedodají ani herecké výkony, Ondrík v hlavní roli se snaží, kompatibilita s ostatními však nenastává ani zde.

Právě kompatibilita zmíněných složek je to, co film sype na nesoudržné částečky. Na jednu stranu film nabízí šablonovitý kriminální postupy, které určitě zaujmou nejednoho diváka i s absencí překvapivého konce. Na druhou čelí finální verze těžkým nedostatkům, které jeho celistvosti nechtěně, ale zásadně ubližují.

Přijít o minulost ze dne na den.

Ve vodě se minulosti zbavíš.

Frustraci vybít v ringu.