Recenze Avatar: The Way of Water nám znovu vyrazí dech, ale za srdce tolik nechytí

Rodinné drama na Pandoře.

Avatar: The Way of Water už snad ani nejde označit za jeden z nejočekávanějších filmů roku, jako spíše desetiletí, protože si s ním dal James Cameron načas a celý svět věděl, že se věnuje právě tomuto svému srdcovému projektu. Navzdory tomu nám ale nenabízí extrémně propracovaný ani překvapivý příběh, jen jakousi nadstavbu, jinou verzi prvního Avatara. A na tom si mohl dát rozhodně víc záležet.

Uběhlo pár let a Na’vi Jake Sully (Sam Worthington) a jeho partnerka Neytiri (Zoe Saldana) si pořídili rodinku. Bohužel krásná planeta Pandora nabízí lidem neboli Nebešťanům přímo zázračné látky, není tedy divu, že se jednoho dne vrátí je získat. Ještě lépe ozbrojeni než předtím. Jakeova lidská minulost ho stále pronásleduje, zběhům se u armády neodpouští a tentokrát budou nepřátelé lépe připraveni, zvláště plukovník Quaritch (Stephen Lang). On a jeho vojáci se chovají na Pandoře jako tlupa buranů v hospodě a jejich neuctivost k okolní přírodě je opět do očí bijící. I když jsou obyvatelé Pandory mírumilovní, už přišli na to, že bez boje se jejich budoucí generace míru nedočká. A zatímco Jake musí svou rodinu udržet naživu, řeší také každodenní problémy jako otec. Avatar: The Way of Water je stále o lásce, už ne tolik o té partnerské, jako spíše té v rodině. 

Můžeme opět obdivovat spojení mezi lidem Na’vi a okolní přírodou, včetně velmi okouzlujících nových tvorů, a “projížďky” s nimi patří tradičně k těm nejkrásnějším částem filmu.Jak je podle názvu jasné, poznáme Pandoru z jiného úhlu pohledu, konkrétně zpod vodní hladiny. Můžeme opět obdivovat spojení mezi lidem Na’vi a okolní přírodou, včetně velmi okouzlujících nových tvorů, a “projížďky” s nimi patří tradičně k těm nejkrásnějším částem filmu. Vizuálně je snímek dechberoucí a jen těžko se dá popsat, jak intenzivní zážitek to je, to se musí zažít. Dějově má ale samozřejmě i tu nevýhodu, že navazuje na něco, co jsme už viděli, a zároveň bude mít pokračování, tudíž není úplně uzavřený, jde o jednu kapitolu v komplexním díle. 

Naše pozornost se tu zaměřuje na ještě větší počet charakterů, a ne všechny na nás mají velký emocionální dopad. Zatímco některé vedlejší postavy jsou redukovány na neposedné puberťáky, Sigourney Weaver se tu nečekaně objevuje v nové podobě, která je velmi působivá. Ani Kate Winslet se nenechá zahanbit. Když už tu ale proběhne nějaký vývoj postav, je celkem předvídatelný.

Cameron opět zdvihá varovný prst a druhou rukou ukazuje na naše oceány a zacházení s tvory v nich. Na jednu stranu je škoda, že toto poučení přináší v podobě vybájené planety i tvorů. Paralely s realitou jsou ale každému jasné. Také poslání, že rodina má držet pohromadě, pro nás nebudou nic tak nového, ale scénář ho žene do extrému v tom, že se členové rodiny navzájem neustále zachraňují (a opakovaně sebe i ostatní přivádí do stejných nebezpečných situací), až je to k smíchu. 

Vzhledem k tomu, že nám tu přibyla celá řádka mladých hrdinů, je to více rodinný film než jeho předchůdce, i když některé scény jsou poměrně strašidelné nebo opravdu hodně intenzivní. Efekty jsou na takové úrovni, že kdyby James Cameron oznámil, že Pandora skutečně existuje a natáčel tam, klidně bychom mu to věřili. 

Tento film v kině je bez diskuze monstrózní zážitek a Cameron nám opět předvádí to, co nikdo před ním. Až se ale Avatar: The Way of Water stane domácí podívanou na televizi a bez 3D brýlí, vyzní jeho příběh poněkud prázdně. Někomu bude pouhá krása a akce stačit, jiné diváky může plytký a zacyklený děj zklamat. Ale jako okouzlující a zároveň dobrodružná podívaná z jiného světa nemá široko daleko konkurenci.

Kam se hrabe kosatka Willy!

Jake a jeho rodina budou hledat nový domov.

Čeká nás velká spousta nových postav.