Recenze Krakenteena Ruby: Animovaná pubertální krakenka hledá sebe samu, smiřuje se s jinakostí a bortí patriarchát

Krakeni ještě nikdy nebyli tak cool. 

Kdo by už někdy neslyšel o krakenovi. Bájný a obávaný podmořský tvor v literatuře i filmu nejčastěji vykreslovaný jako nelítostné monstrum potápějící plavidla a usmrcující vše živé, se nyní konečně dočkal diametrálně odlišného zpracování. V novém animovaném filmu Kirka DeMicco a Faryn Pearl je totiž kdeco jinak – krakeni jako ochránci moří, mořské víly jako padouši a maturitní plesy jakožto postkoloniální patriarchální zvyky. 

Od prvních momentů je jasné, že obvyklých zajetých vzorců se zde nedočkáme.Od prvních momentů je jasné, že obvyklých zajetých vzorců se zde nedočkáme. Hlavní hrdinka není jen tak obyčejná teenagerka, ale krakenteena (aneb krakatice a teenagerka v jednom) Ruby, která žije se svou výstřední rodinkou v přístavním městečku, ačkoliv celá rodina na první pohled mezi ostatní nezapadá, a to nejen modrou barvou pleti a žábrami, snaží se žít běžný život. Místním kolemjdoucím třeba úspěšně namlouvají, že je jejich pleť modrá kvůli kanadskému původu (a hloupoučcí, okatě američtí spoluobčané jim to samozřejmě věří). Aniž by Ruby věděla proč, platí jedno a jediné zásadní pravidlo – nikdo z nich se nesmí, byť jen dotknout slané vody. 

A Ruby? Ta má starosti klasické současné teenagerky. Blíží se maturitní ples, a přestože, jak Ruby popisuje, jde o „postkoloniální patriarchální přežitek“, chtěla by na něj moc jít se svým idolem, kterého doučuje matiku. A i když je nesmělá, přijde si divná a přála by si být naprosto neviditelná, ráda by ho na ples pozvala. Kaskáda nepředvídatelných událostí započne v momentě, kdy se o to Ruby pokusí, jenže její láska mezitím omylem spadne do moře. A nebyla by to ona, aby se ho nepokusila zachránit. Jenže, jak záhy zjistí, ne každý teenager se ve slané vodě promění v krakenku. Dobrodružství začíná. 

Jednou z nejpozoruhodnějších věcí na novém animovaném filmu Kirka DeMicco a Faryn Pearl je bez pochyb to, jakým způsobem přizpůsobili postavy i děj současnému společenskému směřování. Málokterý animovaný film podává nenásilným a přirozeným způsobem témata feminismu, LGBTQ+ nebo genderové nerovnosti s takovou lehkostí, jako se to povedlo u Krakateeny Ruby. 

Počínaje tím, že Ruby pozve svého idola na ples, přes to, že pouze krakenky, nikoliv krakeni, mohou narůst do obřích rozměrů a vládnout spravedlivě oceánů, až po slova jako patriarchát, postkolonialismus nebo kapitalismus, která, upřímně, pro dětský film zrovna nejtypičtější nejsou. Způsob, jakým se tyto tematické náznaky do filmu dostávají, je příjemný svou nenásilností.

Co není dotaženo na prokreslení postav, to se Krakenteeně Ruby daří poměrně dohnat na prvcích začleněných do filmu, které upevňují dojem současnosti – vlogová forma nebo zprávy na obrazovce. I po hudební stránce, o kterou se postarala Stephanie Economou, si Krakateena Ruby nažene plusové body a může zapůsobit na širší publikum, než je to dětské. 

Krakenteena Ruby je zdařilá animovaná podívaná, které se v devadesáti minutách daří pobavit diváky a nenásilnou formou jim dát pár podnětů k přemýšlení. Na druhou stranu ale chvílemi vyvstává otázka, zda velkým důrazem na čistě ženské hrdinky a tím, že ze všech mužských postav dělá neschopné mouly, nesjíždí do druhého nežádoucího hraničního bodu – matriarchátu. A zda tak skutečně po celou dobu udržuje myšlenku, že je důležité být sám sebou nehledě na vnější vzezření, pohlaví nebo cizí poznámky. 

Ruby není jen obyčejná puberťačka, přestože ji trápí stejné věci. 

Trhlá rodina Gillmanových, kterým okolí bez problému věří, že jsou Kanaďané s modrou pletí. 

S Pramamá objeví Ruby úplně jiný svět…