Babycall – recenze

Straší Noomi ve věži?

Původní Lisbeth Salanderová se vrací po zámořské kariéře a dobrodružství v hlubokém vesmíru do skandinávského regionu. Ztratila hackerské schopnosti a její duševní stav se (možná právě díky zážitku z Promethea) rapidně zhoršil. Jak moc je hlavní postava nového hororu od Påla Sletauneho šílená? Odpovědět přesněji by znamenalo poodhalovat důležité momenty podivuhodných „tripů“ i překvapení.

Stručně alespoň uznám, že při sledování této dámy jménem Anna (Noomi Rapace) a jejího synka Anderse (Vetle Qvenild Werring) jen tak na hodinky shlížet nebudete. Budiž norskému režisérovi čest, že dokázal v převážně šedivém prostředí naznačit surovosti, které se mohou odehrávat několik zdí od bezpečného domova a sevření traumatizované oběti násilí snažící se marně o nalezení míru, ale místo toho nacházející jen nový strach.

Nemůžeme si být ani pořádně jisti, co z toho co Anna zažívá je pravda a co (pokud něco) si jen představuje. Završuje se tím Sletauneho schopnost vylepšit kompozici nepříjemně podobnou studentským snímkům. A tato občasná síla se právě čím dál tím víc stává filmovou slabinou, jelikož s nadsázkou nejste schopni posoudit, jestli autor rozumí svým pochodům lépe než jejich příjemci. Pointa je určitě silná, ale zároveň přichází s vysvětlením, které s absolutní leností vyvrací celou předchozí výstavu thrilleru.

Vyčíst se toho moc nedá samotným hercům, jako spíš jejich postavám. Noomi Rapace přesvědčivě předvádí stále úzkostnější a tím pádem plošší bytost, u Anderse jsem nevěděl, jestli je prostě také poznamenaný minulostí, nebo jestli v jeho těle sestoupil na Zem sám Satan (rozuzlení bylo komplikovanější) a tak jediného normálního protagonistu máme v Annině příteli Helgem (Kristoffer Joner).

Babycall bude s vaším mozkem dělat nepředstavitelné věci. Zdravěji než alkohol, drogy a některé videohry, ale škodlivěji než film od kohokoliv, kdo doopravdy zvládne povýšit psychózu na umění.

Vybavuje se mi známá postava z Boženy Němcové.