Recenze Tanec s medvědem: Když racionální mozek bojuje s tlukotem srdce

Hlavní hrdinové jsou vystaveni vztahové zkoušce i vlastnímu svědomí.

Když se řekne „české intimní drama o partnerské krizi“, většině diváků naskočí kopřivka z představy dvou hodin šeptání v šedi panelákového obýváku, prokládaného dlouhými pohledy do dřezu se špinavým nádobím. Jenže režisérka Jitka Rudolfová se scenáristkou Lucií Bokšteflovou nám v novince Tanec s medvědem naservírovaly emocionální guláš, který sice pálí jako čert, ale po jehož pozření máte pocit, že jste konečně po dlouhé době v kině viděli něco, co se blíží opravdové lidské zkušenosti a nesvíjí se ve scenáristické křeči. 

Máme tu Lindu a Marka. Ona je zosobněním uměleckého neklidu, on je ten, co nosí domů slušnou výplatu a očekává, že po návratu z práce bude uklizeno a teplá večeře na stole. Jsou mladí, relativně šťastní a čekají prvního potomka. Jenže místo růžových dupaček a vybírání jména, za které nebudou jejich dceru jednou šikanovat, přichází facka od přírody: miminko nebude „normální“. A v tu ránu se z jejich prosluněného bytu stává aréna, kde se střetávají bortící se sny, nevyžádané rady, pochyby, strach a nevyřčené výčitky.

Pavla Gajdošíková a Kryštof Hádek jsou v hlavních rolích tak přesvědčiví a civilní, až máte chuť jim podat kapesník nebo panáka, podle toho, v jaké fázi rozkladu se zrovna jejich postavy nacházejí.Pavla Gajdošíková a Kryštof Hádek jsou v hlavních rolích tak přesvědčiví a civilní, až máte chuť jim podat kapesník nebo panáka, podle toho, v jaké fázi rozkladu se zrovna jejich postavy nacházejí. Gajdošíková je coby Linda silná i křehká, jako každá (budoucí) máma, která chce za každou cenu ochránit své dítě. Věříme jí každý záchvat pasivní agresivity i ten tichý vzdor, se kterým se snaží do svého života, bortícího se jako domeček z karet, narvat hudební kariéru. Marek v podání Hádka je pak přesným obrazem moderního českého muže, který nezvládá zkoušky, jimž je vztah vystaven. Najednou nechápe, proč by měl doma “pomáhat”, proč není jeho kariéra přednější, když víc vydělává. 

Atmosféra filmu nás vtáhne, a to i díky hudbě, která neustále připomíná melodie ukolébavek a zvuky dětských hraček. Je to geniální tah, tyhle zvuky, které mají být synonymem bezpečí a klidu, se zde mění v lehce hororový podkres, který nám neustále připomíná, že tady se hraje o život. Snímek se přesně trefuje i v maličkostech, které zaznamenají hlavně ti, kteří něčím podobným prošli: třeba ve scéně, kdy se Linda snaží zahnat úzkost sledováním videí a algoritmus jí tam s ironickou přesností sází reklamy na pleny a kočárky. Digitální stopa těhotenství je totiž mnohem trvanlivější než naše psychická odolnost.

Občas bohužel drhnou dialogy s vedlejšími postavami. Je sice osvěžující slyšet mluvu jako u piva a ne jako z antické tragédie, ale občas ta civilnost sklouzává k banalitě, která nikam nevede. Rozhovory typu „A ty si to vážně chceš nechat?“ následované dlouhým „Hmmm…“ jsou sice realistické, ale v dvouhodinovém formátu by divák občas ocenil větší hloubku. Co však film trefuje naprosto přesně, je ta sborová recitace prázdných frází od okolí. Diváci, co pořádali svatbu nebo vybírali jméno dítěti, už ví, že každá tetka má nevyžádaný názor, a u postiženého dítěte je to stejné, jen se k tomu přidává pachuť soucitu. Rodiče Lindy (Klára Melíšková a Vladimír Javorský) jsou v tomto ohledu naprosto skvostní. Jejich „dobře míněné“ rady jsou jako hřebíky do rakve mladého vztahu, který prochází tou nejhorší zatěžkávací zkouškou. 

Největší slabinou snímku je bohužel jeho finále. Film, který se tak pečlivě piplá s každým záchvěvem pochybnosti, najednou ke konci zařadí pětku a prosviští vyrovnáváním se se situací rychlostí Pendolina. To, jak se Linda chová ke všem jako osina v zadnici, je sice pochopitelné – pro ni je svět jen shlukem banalit, kterými pohrdá – ale divákovi by slušelo trochu víc vysvětlení, trocha té spirituální sondy do nepochopitelného prázdna, které člověk najednou cítí. Místo toho dostaneme jen nahodilý sled událostí, které nás moc neuspokojí. Je to škoda, protože právě to „potom“ je často důležitější, než samotné rozhodování co dál. Tanec s medvědem skončí dřív, než se stihneme pořádně zamyslet nad tím, jestli ti dva spolu vůbec můžou zůstat, aniž by jeden pro druhého nebyli jen připomínkou toho všeho. Rudolfová s Bokšteflovou nám necpou správné odpovědi, jen nás nechávají se vymáchat v té nepříjemné břečce pochybností, kde racionální mozek bojuje s tlukotem srdce. 

Tanec s medvědem nám svými otázkami nadělá v hlavě paseku. Dokázat se rozhodovat racionálně je jedna věc, ale nosit pod srdcem dítě, které už milujete, jenže nebude nikdy žít život, jaký byste si pro něj přáli, je věc jiná. Jde o jeden z nejupřímnějších českých filmů posledních let. Vyhýbá se citovému vydírání (aspoň většinu času) a místo toho sází na surovou otevřenost. Je to sice místy nesnesitelně bolestivé, ale díkybohu za to. V záplavě českých komedií o absurdních vztahových problémech a krizích středního věku působí Tanec s medvědem jako ledová sprcha po flámu. Možná se po ní nebudete cítit hned skvěle, ale rozhodně odejdete s vědomím, že zdraví vašeho dítěte je ten největší luxus.

Přesvědčivé herecké výkony a reálnost dialogů nás zamrazí.

Rodičovské starosti se s postiženým dítětem ještě znásobí.

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.