Pacific Rim – Útok na Zemi / Pacific Rim – recenze

I ukázalo se na nebi znamení.
 
 
O dosažení nejčistšího kouzla letních blockbusterů se pokouší majestátní „akčňák“, v němž Guillermo del Toro plní jistě sen mnoha západních obdivovatelů japonské únikové zábavy. Máloco může tak vyrazit dech „dospělým chlapcům“ jako lidmi pilotovaní obří roboti bojující s netvory z jiné dimenze. Navíc není od věci zjistit, jak si s námětem pohrál režisér, který se spíš orientuje na malý soukromý svět svých postav.

Raleigh Becket (Charlie Hunnam) za doprovodu historických záběrů mistrně uvede „pošahanou“ premisu a odstartuje tak úvod, který jako celek velmi efektivně ubíhá a trochu překotným tempem se dostaneme do času, kdy se z dlouholeté krize stane předzvěst závěrečné armagedonské bitvy, v níž půjde o bytí a nebytí lidstva. Ve vzduchu sice visí nejistota z chystané výpravy a média nám přinášejí obrazy ničených měst, stejně jako vzpomínky hrdinů, katastrofa je ale pojímána s odpovídající seriózností a celkově uměřeným patosem.

Hunnam a japonská herečka Rinko Kikuchi jako Mako Mori (expertka na bojové roboty) umějí vystupovat stoicky, ale přitom se nevzdávají svých emocí – jsou zkrátka přesvědčivými profesionály. Že by se konečně našel blockbuster, jenž ví, jak správně akci dávkovat a klišoidním postupům pouze vzdává poctu? Tak se to nejdřív jeví. Problematičtější jsou klacky házené pod nohy hrdinů v podobě vztahů s arogantním konkurentem Chuckem Hansenem (Robert Kazinsky) a pochybujícím mentorem Stackem Pentecostem (Idris Elba). Chyba není ani zdaleka v žádném z herců, spíš v tom, že nic z toho nevypadá jako závažná obtíž a skutečně to nepřeroste v nic dlouhodobého.

Burn Gorman a Charlie Day někdy rozesmějí a někdy bohužel pořádně naštvou jako dvojice vášnivých a neurotických vědců studujících nepřátelská monstra Kaiju. Ron Perlman se samozřejmě opět předvádí jako barvitá osobnost, i když jeho Hannibal Chau je ve scénáři postava poněkud nadbytečná.

Možná si představujete, že na všechno z toho zapomeneme, jakmile začnou bitky, kdy nám nezbude nic jiného, než vypnout mozek a nikomu nebude vadit, jak moc náhle „slintáme“. Naneštěstí se to tak úplně nestane. Kaiju a jejich protějšci – roboti typu Jaeger jsou vymodelováni se smyslem pro detail, ale když se na scéně ocitnou společně, mnohokrát není na jejich souboj pořádně vidět (nejednou prostě kvůli tmě, nebo rušivému počasí) a ani samotná „choreografie“ bitky nepřekvapí nikoho, kdo již viděl trailery…

Není těžké si vzpomenout právě na oba del Torovy Hellboye s krásnými kulisami a maskami, ovšem také se souboji evokující obživlé hračkářství (bez urážky k Toy Story). I když, v uších vám bude ještě dlouho znít triumfální hudební motiv. Štulec za uši by každopádně zasloužil každý, co měl co do činění se scénářem i režií za naprosto stereotypní finále. Klišé, jakkoliv úmyslné, musí také zůstat ve svých mezích.

Pacific Rim není skutečný gigant ani ve svém žánru a není to tak úplně zběsilá jízda. Je to odpočinkové vyprávění o záchraně čerpající ze vzorů, jichž se většina západních filmařů spíš štítí. Možná doplácí právě na snahu nebýt tak šílený, jak na první pohled vypadá. Mé vnitřní dítě i vnitřní puberťák očekávali větší „odvaz“.
 

„A v tomto rohu…“

„Spolkni mne, má nestvůrná lásko!“

Na zdvižení obřího robota jeden člověk nestačí.