Recenze Fremont: Pomalý film o přistěhovalectví a následcích války vás buď okouzlí, nebo uspí

Jemná komedie o dívce z továrny na koláčky štěstí.

Snímek Fremont popisuje výstižně zvláštním způsobem pocity člověka, který opustil svou rodnou zemi, kde právě probíhá válka. Po scenáristické a režisérské stránce za ním stojí íránsko-britský filmař Babak Jalali. Získal za něj v letošním roce cenu za nejlepší režii na filmovém festivalu v Karlových Varech.

Afgánská dívka Dunia imigrovala do Spojených států. Pracuje v čínské továrně na koláčky štěstí v San Franciscu. Na rozdíl od své rodiny dostala šanci začít nový život v zemi téměř neomezených možností. Z minulosti si ale v sobě nese trauma, kvůli kterému nemůže v noci spát ani být šťastná. Aby překonala svou osamělost, rozhodne se schovat do jednoho z koláčků smělý vzkaz.

Každý člověk se v určitém období svého života cítil někdy ztracený. A pokud tvrdí, že ne, tak jen neříká pravdu.Každý člověk se v určitém období svého života cítil někdy ztracený. A pokud tvrdí, že ne, tak jen neříká pravdu. Dunia to má ale o to horší, že hledá sama sebe v úplně cizí zemi a nemá ani nikoho, o koho by se mohla opřít. Celá její rodina zůstala totiž v Afganistánu. I když ví, že má ve Spojených státech jedinečnou příležitost na lepší začátek, nedokáže se zbavit pocitu viny z toho, že její nejbližší takové štěstí neměli.

Příběh se odvíjí ve velmi pomalém tempu. Jak to u snímků tohoto typu bývá, nejde ani tak o děj jako o prožívání emocí. A když budete pozorným divákem, vyvolá ve vás pocitů skutečně dost. Nečekejte však žádnou emocionální smršť, jako je tomu často zvykem u různých amerických bijáků. Spíše se postupně, stejně jako ústřední postava, začnete propadat do zoufalé beznaděje.

K tomu ostatně dost napomáhá také způsob, jakým je dílo natočeno. Obraz je po celou dobu pouze černobílý a v nezvyklém formátu, což působí poměrně depresivně. Navíc to na první pohled kvůli tomu tak trochu vypadá, že se děj odehrává v nějaké starší době, ale není tomu tak. Záběry jsou kolikrát tak roztřesené, že to diváka až rozptyluje při sledování.

Díky detailnímu vykreslení každodenního života hrdinky se člověk snadno dokáže ztotožnit s její osamělostí. V Afganistánu pracovala jako překladatelka pro americkou armádu, takže nemá pořádnou oporu ani ve své vlastní komunitě. I prosté interakce v práci s jejím chápavým šéfem jsou pak jako jemné pohlazení po duši. Navzdory nepříznivým okolnostem Dunia stále neztrácí naději, že jí bude v životě zase lépe. Už jen kvůli tomu vám začne být postupně čím dál tím víc sympatická.

Jsou filmy, které člověk jednou zhlédne a už si na ně nikdy v životě nevzpomene. Potom jsou ale takové, které v něm zanechají nějakou stopu. Byť jde o jedinou myšlenku nebo pocit. Právě k takovým dílům se řadí také snímek Fremont. Citlivě zachycuje pocity přistěhovalců a lidí, kteří se ocitli v nějakém válečném konfliktu. Taková zkušenost totiž zanechá nesmazatelnou stopu. Velmi pozvolné tempo vypravování může být ovšem pro někoho neúnosné. Stejně tak jako černobílý obraz nebo dlouhé pasáže ticha. Pokud ale Fremontu dáte šanci, okouzlí vás svou prostou jednoduchostí, se kterou popisuje jeden nelehký životní příběh.

Když děláte v továrně na koláčky štěstí a marně v životě hledáte štěstí, je to dost vtipný paradox.

„Mám velmi bohatý společenský život.“

„Kdybyste chtěla, tak se tu zase můžete někdy stavit na kafe.“