Recenze Vymítač ďábla: Znamení víry – Pokračování ikonického hororu po padesáti letech postrádá elán i jedinečnost původního snímku

Démon Pazuzu je zpět.

Nebo to tak aspoň působí. Ve snímku totiž není nikdy přímo potvrzeno, že se skutečně jedná o stejného démona, jako v prvním Vymítači ďábla ani odkud se vlastně zlý duch vzal (je to pouze naznačeno). A to není jediná neobjasněná věc ve filmu, najde se zde plno nevysvětleného a zmatečných momentů (jako třeba to, proč a jak démon posedl dvě dívky naráz), které zkrátka celkově snižují kvalitu podívané a v závěru tak máme více otázek než odpovědí. Vezměme to však postupně.

Ambiciózního úkolu zrežírovat pokračování snímku, který je kritiky označován za nejděsivější horor v historii, se ujal David Gordon Green (stojí například za moderní trilogií Halloween). Ten se také s Peterem Sattlerem (Camp X-ray) spolupodílel i na scénáři, který navazuje na úspěšný příběh z roku 1973. A oba tvůrci se snažili tyto dvě vyprávění poněkud kostrbatě propojit, avšak bohužel se jim to moc nepovedlo.

Děj se zaměřuje na dvě dívky, Angelu a Katherine, které jednoho dne záhadně zmizí v lesích poblíž jejich rodného města.Děj se zaměřuje na dvě dívky, Angelu a Katherine, které jednoho dne záhadně zmizí v lesích poblíž jejich rodného města. Po třech dnech se dívky opět z ničeho nic vrátí, ale něco s nimi není v pořádku. Nic si z uplynulých dnů nepamatují a nikdo neví, co se s nimi stalo. Jejich stále více podivné chování však velice znepokojuje jejich rodiče, kteří v bezradnosti začínají věřit v to nejhorší – byly snad jejich dcery posednuty zlým démonem? Odpovědět jim na to může bezpečně jedině Chris MacNeil, která si před 50 lety prošla totožně děsivou zkušeností se svou dcerou Regan. Rodiny tak musí spojit síly a dát stranou svoje rozdílné víry, aby zachránili Angelu a Katherine. Bude to však stačit?

Na první pohled se jedná o poměrně zajímavou zápletku s dobrým potenciálem. Green a Sattler se však snaží vést na vlně původní klasiky, což se jim ale moc nedaří. Nálada snímku je kompletně jiná (a to nejen kvůli tomu, že je mezi nimi rozdíl pět dekád) a zkrátka se prvnímu dílu nevyrovná. Ten stavěl především na úzkém vztahu dvou hlavních hrdinek, matky a dcery, na který poukazoval již od samého začátku a dostatečně jej vybudoval. I zde se tvůrci snaží naznačit vztah rodičů a posedlých dcer, bohužel tomu však není věnováno tolik prostoru, spíš jde jen o něžné naznačení, což je veliká škoda. Scenáristé se sice snaží hrát trochu i na emoce, vzhledem k tomu, že dvě hlavní postavy jsou otec vdovec a jeho dcera, ale v závěru to působí spíše lacině a nezaslouženě.

Kromě toho je pak výraznou součástí příběhu i spiritualismus a religiozita. Na víru je zde kladen opravdu velký důraz (mnohem více než v původním filmu, i když i tam to bylo zřetelné), a to na všechny její podoby. To je na jednu stranu velmi osvěžující a zajímavé, na stranu druhou je to však až moc okaté a chvílemi přehnané (zvláště pak v závěrečném vymítání, kde se chaoticky mísí opravdu vše).

V další řadě pak stojí za zmínku i vizuální stránka celé podívané, která je poměrně rozporuplná. Na jednu stranu jsou tu vizuálně působivé a efektní lekací momenty, které už od samého začátku zaskočí i ty nejvíce připravené. Málokterá lekačka je předvídatelná, což není u většiny hororů tak časté, a tak to zde stojí rozhodně za pochvalu. Chvályhodné jsou i masky, které jsou velmi povedené a nechutné, čímž se hravě vyrovnají původnímu snímku. Na rozdíl od něj však pokračování využívá i notnou dávku CGI a vizuálních efektů, ke kterým autoři prvního dílu neměli tehdy přístup. A je to docela silně znát. Většina efektů je přehnaná, křečovitě nepovedená a nepřirozená – za zmínku stojí například moment ve velkolepém finále, kde se v jednu chvíli mísí fantaskní ohňové prvky a podivné démonické vizuály, které tu prostě nemají, co dělat a působí v té chvíli velmi nepřirozeně.

A takových momentů, které prostě do Vymítače ďábla nepatří, se tu najde spousta. Je tu například plno podivných fantasy nadpřirozených prvků, které jsou prostě v kontextu jinak poměrně uzemněného a realisticky působícího Vymítače prostě divné a nemístné. Najdeme tu, jako i v prvním díle, také spoustu problikávání děsivých démonických obličejů, ovšem v mnohem větší a rušivější míře.

V neposlední řadě je pak potřeba zmínit herecké výkony. Nejvýraznější práci odvádí především Lidya Jewett a Olivia O’Neill jako Angela a Katherine – mladičké herečky podávají silné a děsivé výkony a jejich démonem posednuté dívenky divákovi dobře utknou v paměti. Kvalitní kus práce má za sebou i Leslie Odom Jr. jako otec Angely, kterému věříme jeho každičkou emoci. A skvělý je i zbytek obsazení, kam patří Jennifer Nettles, Ann Dowd, Raphael Sbarge nebo Norbert Leo Butz.

Na druhou stranu však trochu zklame podivné využití původních hrdinek v podání Ellen Burstyn a Lindy Blair, ze kterých se v zásadě stala jen glorifikovaná camea. Pokud jste čekali jejich větší využití v příběhu, budete zklamáni, jak s nimi bylo naloženo. Přitom z příběhového hlediska tam byl potenciál pro jejich větší využití – je tak opravdu škoda, jak s tím tvůrci naložili.

Dohromady je tak Vymítač ďábla: Ve znamení víry poměrně rozporuplný film. Na jednu stranu nabízí zajímavý příběh s dobrým potenciálem, kterého však tvůrci moc nevyužili. Vymyslet pokračování k legendárnímu hororu po 50 letech, byl ambiciózní úkol, který bohužel dopadl pod očekávání. Herci se sice snaží a podávají skutečně silné a kvalitní výkony (zvláště pak dvě posedlé dívenky), ale to nestačí. Stejně tak nejsou dostačující děsivě odporné masky, působivý soundtrack a zakomponování původních protagonistek. Chaotické vizuální efekty, nepatřičné fantasy momenty a v mnoha ohledech nedovysvětlený děj zkrátka vytváří nekompletní podívanou, které prostě chybí drive a originalita z roku 1973. 

Na tom stropě je zalepená žvejka?

Co víte o mé dceři?

Odstup, Satane!