Recenze: Film Umění jíst a milovat je o lásce k jídlu a životu, ale může být těžko stravitelný

Příběh o dvou kuchařích a jejich lásce k jídlu, i k sobě navzájem.

Film inspirovaný románem Marcela Rouffa nás bere na konec 19. století na venkovské panství jistého pana Dodina (Benoît Magimel), který je vyhlášeným kuchařem a labužníkem, i když sám vaří jen výjimečně. Už dvacet let mu totiž jídlo obratně obstarává Eugenie (Juliette Binoche), která si s ním v kuchařském umění nezadá. Dodinovi a jeho podobně smýšlejícím kamarádům připravuje dlouhé hodiny nekonečná menu a my sledujeme jejich přípravu. 

Od nabírání vody ve studni, ranní procházku po zahradě a sklizeň těch nejlepších kousků zeleniny a bylinek, přes pohled do úchvatné kuchyně s krásným starým nádobím, kde to bublá, syčí, a útočí na naše smysly, až po pohled na extázi strávníků poté, co jsou jim skvostná jídla naservírována. Je to nesmírně vizuálně poutavé, ale divák musí trpět nejen tím, že žádný z pokrmů se k němu nedostane, ale také tím, že ve filmu nás skoro nic jiného nečeká. A to tahle podívaná trvá více než dvě hodiny.  

V pozadí je sice romantický příběh dvou milovníků jídla, ale je mu věnováno asi tolik prostoru, kolik vám zabere nakrájení cibule.V pozadí je sice romantický příběh dvou milovníků jídla, ale je mu věnováno asi tolik prostoru, kolik vám zabere nakrájení cibule. Mnohem častěji budeme koukat spíše na tu cibuli. Čištění, kuchání, trhání, šťouchání, strouhání, mletí a krájení ingrediencí, jejich vaření, pečení, dušení, míchání, smažení, podlévání vývarem či vínem, přesun do jiné nádoby, kombinace s dalšími surovinami, šup do trouby, flambování, pokrývání krémem, chlazení, zdobení, ochutnávání… Postavy tančí po kuchyni, všichni pracují spolu. Dodin, Eugenie, děvečka a její neteř, zázračné dítě a budoucí naděje gastronomie, která pozná tisíc ingrediencí jedné omáčky, přestože jsme na pochybách, jak se prostá dívka – navíc v tomto věku – ke znalosti jich všech dostala. Přiučíme se o francouzské kuchyni, ale ne zas tak moc. Následuje servírování, přesun jídel ke strávníkům, krájení a rozdělování na talíře, spokojené výrazy a umaštěné brady urozených pánů s bílými ubrousky, zatímco pronáší nějaká moudra.

Ale čeho je moc, toho je příliš. Tenhle snímek ve finále nemá vlastně žádnou příchuť a zanechá nás vyhládlé, i emočně. Neustále se vaří a pak hoduje, pak se zase vaří a jí, aby se následně vařilo a jedlo. Dějová linka s princem a jeho pozváním na hostinu, ke kterému nikdy nedojde, byla docela zbytečná. Ke konci snímku se také v ději konečně něco přihodí, což alespoň trošku okoření poslední minuty. Scénárista a režisér Anh Hung Tran ale uchopil celý děj jako vyprávění o vášni k jídlu, ve kterém ale vidíme spíš to jídlo než vášeň. Má štěstí, že mezi bývalými životními partnery (Magimel a Binoche) to příjemně jiskří, takže vztah mezi nimi je uvěřitelný, ale zůstane v nás více otázek než odpovědí a sympatií. Na jednu návštěvu v takové restauraci to stačí, ale víckrát sem už nezavítáte.

Takový snímek může vzniknout jen ve Francii. Sledujeme nekonečné vaření a hodování, ale ne o moc víc. Určitě je příjemné koukat na zručné kuchaře, unikátní kuchyň a nádobí, neotřelé recepty, ale u snímku trvajícího přes dvě hodiny to chce, aby se tam alespoň trošku něco dělo. Romantická zápletka byla sice na seznamu ingrediencí, ale na menu se už nedostala. Jedno je jisté, u této podívané nám pořádně vyhládne. Ale chuť po uspokojivějším filmu v nás zůstane neuspokojena.

Vegetariáni u tohoto snímku nejspíš zapláčou.

Budeme se učit o gastronomii spolu s mladou dívenkou. Narozdíl od ní ale nemůžeme ochutnávat.

„Pánové, dáte si po 73. chodu ještě dezert?“