Recenze: Malíř jejího těla je příběhem umělce a jeho múzy, ne umělce jako takového

Francouzský snímek nás provází životem Pierra Bonnarda, především tím milostným. 

Postimpresionistický malíř se dočkal velké obliby ve své domovině, ale mezinárodního úspěchu už tolik ne. To samozřejmě ovlivní i zájem diváků tohoto filmu, pokud o tomto umělci nikdy neslyšeli. Jak už ale víme, jde především o příběh jeho múzy, životní partnerky a dlouhodobé inspirace Marthe de Meligny, a jejich společného nelehkého soužití. 

Většina filmu se zaměřuje na pozdější léta jejich vztahu, která nepostrádají vášeň, ale už jsou spíše hořkosladká.Většina filmu se zaměřuje na pozdější léta jejich vztahu, která nepostrádají vášeň, ale už jsou spíše hořkosladká. Ona bohužel trpí deziluzí, z lásky k němu obětovala touhu po rodině. Jejich život je provázán s jejich okouzlujícím venkovským sídlem a chvílemi prožitými s přáteli na břehu Seiny. Na toto období se režisér Martin Provost zaměřil nejvíce, ale získáme určitý obrázek o většině umělcova života. Vidíme krásný venkov, stejně jako odlišné pohledy mužů a žen na vztahy, zvláště v průběhu ubíhajících let. Bonnard chtěl být raději dobrým umělcem než špatným otcem, a tím Marthe dost trpěla. Hlavně když začal její muž – nepřekvapivě – podléhat dívkám, které mu seděly modelem, stejně jako kdysi jeho drahá. 

Ženy jsou jím navíc posedlé a on sotva hne brvou, nikdy není schopen převzít zodpovědnost za své činy a málokdy ho vidíme vyzařovat nějaké emoce, natož že by sršel charismatem. Jeho představitel (Vincent Macaigne) s tím však dělá co může a je poměrně sympatický, navíc jeho kolegyně Cécile de France je vynikající a tvoří velmi uvěřitelný pár. Nic to však nemění na našem celkovém dojmu, že jejich vztah je často toxický, takže nejde o úplně líbivou podívanou. Určitě jejich vztah nebudeme považovat za něco záviděníhodného a romantického. V jednu chvíli má jejich romance dokonce tragické následky pro další osobu. Marthe navíc, zdá se, léta udržuje před svým partnerem spoustu tajemství o existenci zbytku své rodiny, její motivace nikdy není úplně jasná, ani to, zda takto Bonnardovi lhala ve skutečnosti.

Pro diváka je překvapením i nudou, že život hrdinů není významně poznamenán první světovou válkou nebo existenčními problémy. Snímek se často opakuje, opravdu mnohokrát sledujeme nahé zadnice řádit v přírodě nebo se vrhat do vody (ne až tak vynalézavý způsob jak vyjádřit něčí hlubokou lásku) nebo rozhovory a roztržky s Bonnardovými přáteli, stále se opakující. Spatříme jej malovat jen pár minut během snímku a finální číslo jím vytvořených děl před závěrečnými titulky je poměrně šokující vzhledem k tomu, že snímek se jeho tvorbě sotva věnoval.

Film ničím příliš nevyniká, nenechá nás nahlédnout do umělcovy duše, takže mu nikdy neporozumíme. Středobodem snímku tedy zůstane jeho milostný vztah a částečně pouto k umění, jenže ani o Bonnardově kariéře se toho příliš nedovíme. Ve finále se dá na snímek pohlížet jako na posmutnělé zamyšlení nad nadanou a silnou ženou, která zůstala ve stínu svého partnera a jejím jediným úkolem, který měla dovolen vykonávat, bylo prostě být jeho múzou a pečovat o jeho blaho.

Partnerská idylka nevydrží věčně.

Vidět tak svět umělcovýma očima…

Dovíme se především o tom, co dělal, když nemaloval.