Recenze: Teorie všeho nechá diváka na pochybách, zda vůbec režisér věděl, kam směřuje

Sci-fi noir detektivka založená na kvantové teorii?

Pokud si říkáte: „Počkat, neučil nás záhadám vesmíru už Eddie Redmayne?“, tohle je jen (možná trochu nešťastná) shoda názvu filmu. V režii Timma Krögera se tento německo-rakousko-švýcarský počin noří hluboko do temných hlubin multivesmíru, přičemž noirové prvky detektivky jsou zkombinovány se science fiction a tichem švýcarských hor. Člověk by řekl, že díky tomu to bude napínavé, že? No, ano i ne. Film začíná zajímavými nápady, ale než se dostaneme do závěrečného aktu, možná se budete chytat stébla, abyste pochopili, kdo je naživu, kdo je mrtvý a v jaké dimenzi se kdo vlastně nachází. Pojďme si tuhle skříňku kuriozit rozpitvat a zjistit, jestli stojí za váš čas.

Seznamujeme se s Johannesem Leinertem, spisovatelem science fiction, který v podivném prologu ze sedmdesátých let ve zmateném výstupu v televizi prohlašuje, že jeho kniha není fikcí. Vrátíme se do doby, kdy byl Johannes studentem, a sledujeme ho na fyzikální konferenci ve švýcarských Alpách, které se účastní se svým úzkoprsým profesorem Strathenem. Ale na této konferenci není vše v pořádku. Dochází k vraždám, množí se konspirace, zem se otřásá lavinami a zdánlivě jasnovidná jazzová pianistka trvá na tom, že zná Johannesovu budoucnost. Pokud doufáte ve vysvětlení, připravte se na zklamání; „teorie všeho“ je zde spíše „záhadou všeho“.

Kamera je díky Rolandu Stuprichovi naprosto úžasná. Černobílý obraz vytváří náladovou, téměř hitchcockovskou atmosféru, která se ke švýcarské horské krajině a podzemním tunelům dokonale hodí. Soundtrack dodává plíživý, surrealistický neklid pokaždé, když se odněkud či odnikud objeví nová postava. Tato směs noiru a sci-fi je vzrušující a originální – je to odvážný risk Krögera a spoluscenáristy Rodericka Waricha, kteří chtějí proniknout do kvantové teorie bez těžkopádných vysvětlujících přednášek.

První dějství nás dráždí spletitým vyprávěním, ale v druhé polovině se příběh ztrácí.Znáte ten pocit napětí, který vás drží na kraji sedačky s očima přišpěndlenýma na plátně, zatímco ignorujete svůj vzpouzející se močový měchýř? Tak ten se rychle vypaří. První dějství nás dráždí spletitým vyprávěním, ale v druhé polovině se příběh ztrácí. Dostáváme dávku za dávkou nových nápadů, postav a napůl vysvětlených zápletek, což vytváří vyprávění, které působí jako skládačka, jíž chybí spousta dílků. Chcete soudržnost? Tady ne. Krögerovy ambiciózní nápady se rozjíždějí a nutí ho propojit všechny nitky, ty se však roztřepí a nechají diváka na pochybách, zda vůbec režisér věděl, kam směřuje.

Postava jazzové klavíristky Karin má přinést emocionální hloubku, ale její přítomnost příběh ještě více zamotává. A Johannes, náš hlavní hrdina, je spíše unášeným pozorovatelem než aktivním účastníkem, což je ve filmu, který stojí na tajemství, problém. Je to jako sledovat někoho putovat strašidelným bludištěm – zpočátku vzrušující, ale matoucí a únavné, když se nikdy neobjeví značka východu. Johannes nakonec skončí stejně frustrovaný, jako divák.

Film si bere na paškál teorii multivesmíru, kde se každé rozhodnutí větví do nových realit. Je to vzrušující koncept, který Kröger zpočátku zvládá dobře, s děsivým náznakem, že se světy překrývají právě tak, aby lidé cítili přítomnost svých dvojníků. Ale na konci si už ani nejste jisti, ve kterém vesmíru se nacházíte. Podívejte se na Teorii všeho, pokud si potrpíte na atmosférické tajemno bez záruky odpovědí. Pokud ale chcete příběh, který na sebe pěkně navazuje, může vám tahle podívaná spíše spustit migrénu, a možná budete chtít prozkoumat raději kino alternativního vesmíru.

Jestli vám připadají černobílé filmy nudné, pak vás děj na fyzikální konferenci asi nepřesvědčí.

Rande na sjezdovce si domlouvejte pouze pokud jste zkušení lyžaři.

Setkání s femme fatale vás poznamená.