Recenze: Nevděčné bytosti svádí boj s anorexií a rozpadem rodiny

Jak daleko jsou rodiče ochotni zajít, aby ochránili své děti před nimi samotnými.

Olmo Omerzu nás v Nevděčných bytostech bere na dovolenou, kterou byste nepřáli ani svému největšímu nepříteli, natož vlastní rozvrácené rodině. Příběh o lidech, kteří jsou k sobě připoutáni neviditelnými řetězy viny, lásky a totálního nepochopení, a kteří se snaží veslovat v lodi, do níž už dávno teče. A zatímco se otec David pokouší lepit díry v trupu pomocí humoru a předstíraného optimismu, jeho dcera Klára se rozhodla, že nejlepším způsobem, jak přežít, je prostě pomalu zmizet. Doslova.

Omerzu nás vrhá do bilingvního mikrokosmu Davida (vynikající Barry Ward), který sbalí své dvě dospívající děti a vyrazí směr Chorvatsko. Má to být klasická stmelovací akce, kde se pod stanem a za doprovodu cikád mají vyžehlit všechny křivdy nedávného odchodu otce od rodiny. Jenže místo rodinné idylky nahlížíme do bolavé duše sedmnáctileté Kláry. Ta v podání Dextera France nepředvádí jen obyčejnou pubertální vzpouru, ale tichý, devastující boj s anorexií. Její sebestřednost je stejně hluboká jako její bolest. A pak je tu Teo (Antonín Chmela). Chudák Teo. Mladší bratr, který tomu všemu přihlíží a protože je “ten rozumný” sourozenec, na kterého je spoleh, nedostává se mu pozornosti, kterou by si taky zasloužil. Je to jen dospívající kluk, který by si prostě rád zaplaval a dal si zmrzlinu, ale místo toho musí sledovat, jak se celý vesmír točí kolem sestry. Teo je ztělesnění tiché oběti rodinných traumat, to dítě, které je v pohodě, a proto se na něj zapomíná. Snímek tedy nenápadně zachycuje jeho rostoucí frustraci na pozadí velkého dramatu ostatních rodinných příslušníků.

David, v otcovské panice, sleduje tuhle problematickou romanci s děsem v očích.Klářin svět se radikálně mění, když na scénu napochoduje sebevědomý Denis. Místní plážový povaleč, o kterém se toho vlastně moc nedozvíme, ale zamilovaná Klára si o něm vše naivně domyslí. Denis je pro ni jako živá voda, je to první kluk, kvůli kterému je ochotná pozřít sousto chleba, ne proto, že by se uzdravila, ale protože mu chce připadat normální. A láska je v sedmnácti ta nejsilnější droga, která dokáže přehlušit i její vnitřní démony. David, v otcovské panice, sleduje tuhle problematickou romanci s děsem v očích. Jenže co máte dělat jako rodič, když jediný člověk, který dokáže vaše dítě přimět k jídlu, je pochybný týpek z přístavu?

Herecké výkony jsou bez debat pilířem filmu. Barry Ward hraje sympatického i bezradného otce s velkou mírou upřímné zmatenosti a vyčerpání, aniž by působil pateticky. Jeho postava je tragikomickým hrdinou, mužem, který chce být moderním, chápavým tátou, ale nakonec zjistí, že některé věci jsou zcela mimo jeho kontrolu. Ona kontrola je vlastně velkým tématem snímku. Klára nemá kontrolu nad vztahem svých rodičů, tak neustále kontroluje alespoň centimetry kolem svého pasu a pečlivě počítá listy salátu, které do sebe znechuceně souká. Barbora Bobuľová jako Laura přináší do filmu mateřskou ráznost a hořkost ženy, která už nemá sílu hrát divadlo o šťastné rodině, ale přesto v rozhodující chvíli dokáže se svým bývalým uzavřít tiché příměří. Kamera se necpe hercům do obličeje, ale spíš je pozoruje z uctivé vzdálenosti, jako by nechtěla vyplašit ty křehké zbytky rodinné integrity. Zdařilá je práce s digitální komunikací. Textové zprávy, které se objevují na pozadí západů slunce, nejsou jen otravným moderním prvkem. Je v nich kus nostalgie i krutosti, osudová milostná vyznání a lži se mísí s barvami oblohy a vytvářejí kontrast k realitě, která je mnohem šedivější. Dialogy mezi rodiči, Davidem a jeho ex Laurou (Barbora Bobuľová) jsou plné té zvláštní, bolestné blízkosti lidí, kteří se kdysi milovali a teď je spojuje strach o dítě, kterému rozumí na celém světě právě jen druhý rodič. Když se ve druhé polovině filmu děj dramaticky rozhýbe, sledujeme, jak daleko jsou rodiče ochotni zajít, aby ochránili své děti před nimi samotnými.

Omerzu nenabízí banální rozhřešení, dojemná usmíření u nemocničního lůžka, ani černobílost postav. Chceme se nad jejich chováním plácnout do čela, jenže tušíme, že bychom v jejich kůži asi nenašli lepší řešení. Některé dějové odbočky v závěru mohou působit až absurdně, ovšem v kontextu zoufalství, které postavy prožívají, dávají perfektní smysl. Je to ten druh absurdity, který zažíváte, když se vám život rozpadá pod rukama a vy se snažíte jít dál v naději, že když budete dostatečně kreativně lhát sobě i okolí, všechno to dobře dopadne.

Nevděčné bytosti jsou filmem o tom, že krev není voda, ale občas je to spíš kyselina, která rozežírá všechno, čeho se dotkne. Je o nedůvěře a zničených iluzích, které si postavy nesou jako nechtěné rodinné dědictví, a o první lásce, která může být stejně tak záchranným kruhem jako zničující potopou. Omerzu nám ukazuje, že rodičovská láska není jen prázdný pojem, ale každodenní dřina, při které musíte spolknout hodně hořkých pilulek, aby ti, které milujete, přežili další den, a to i ve chvíli, kdy vámi upřímně pohrdají. Je to hořkosladké drama, které se vám zavrtá pod kůži jako tříska a zůstane tam hnisat ještě pár dní po titulcích. Nepřikrášlená lidskost se střídá s úzkostí a tvoří podívanou, která není „pěkná“ v tradičním smyslu slova, ale je pravdivá takovým tím způsobem, ze kterého se vám svírá břicho. A to je v dnešní době plné přikrášlených lží víc než dost.

„Jen jez, salátu máme ještě spoustu.“