Recenze: Nádhera života nabízí vzácný pohled za oponu mýtu

Ale nečekají nás žádné byrokratické noční můry ani obří hmyzí metafory.

Franz Kafka (kterého s přízračnou grácií hraje Sabin Tambrea) v tomto filmu není postavou ztělesňující existenciální hrůzu, ale křehkou, lidskou bytostí, ztracenou v osidlech lásky k Doře Diamantové (Henriette Confurius). Je to Kafka, jakého jsme ještě neviděli: něžný, nemocný a zamilovaný. Jejich příběh je tichou symfonií prchavé radosti a nevyhnutelného smutku, jako milostný dopis, který byl doručen příliš pozdě.

Nejde o běžný milostný příběh ani strnulé dobové drama. Místo toho je to hořkosladká óda na lásku, takovou, která je odsouzena k zániku už v okamžiku, kdy začne. Film v režii dynamické dvojice Georg Maas a Judith Kaufmann, natočený podle románu Michaela Kumpfmüllera, vypráví o posledním roce života Kafky prostřednictvím jeho milostného vztahu. Píše se léto roku 1923, mladá dvojice se seznamuje u Baltského moře a Kafkův život se brzy změní k… no, ne k lepšímu, ale rozhodně k smysluplnějšímu. Ale nečeká nás příliš romantiky. Kafka umírá na tuberkulózu – a všichni to vědí. Přesto jdou dál. Oba se přestěhují do Berlína, kde se chladná, krutá zima a Kafkovo zhoršující se zdraví stanou nezvaným třetím a čtvrtým kolem jejich vztahu. Je to milostný příběh odměřovaný jen pár zrnky písku v přesýpacích hodinách – a všichni to vědí.

Tempo filmu je pomalé, rozvážné jako příliv a odliv, a rozhodně se nesnaží v nás vzbudit pocit naléhavosti, který bychom možná očekávali.Tempo filmu je pomalé, rozvážné jako příliv a odliv, a rozhodně se nesnaží v nás vzbudit pocit naléhavosti, který bychom možná očekávali. Nejde o to, co se stane, ale jak se to stane. Vyhrocených situací a projevů bouřlivých emocí je tu jen pramálo. Ale právě v tom je jeho síla. Chladný, neúprosný přízrak smrti, který visí nad snímkem, bude Kafkovým fanouškům povědomý. Jeho osobní boj se smrtelností zrcadlí existenciální bitvy jeho hrdinů, jen zde není protivníkem beztvářný soud, nýbrž jeho vlastní selhávající tělo.

Láska Franze a Dory se odvíjí v tichých okamžicích, letmých pohledech, rozhovorech nad polévkou, procházkách zimním Berlínem. V pozadí se vznáší hrozba smrti, ale nikdy to není melodramatické. Když se Kafkův zdravotní stav zhorší, uchýlí se do sanatoria, kde se láska a smrtelnost chytí za ruce k poslednímu tanci. Nedochází k žádnému velkému vyvrcholení, žádnému „aha!“ momentu odhalení. A i když je to tematicky vhodné, je to také vypravěčsky frustrující. Tohle je příběh nedořešený a tiše zničující.

Srdcem a plícemi filmu jsou jeho hlavní herci. Sabin Tambrea je tak strašidelně křehký, jak byste od Kafky čekali. Je to člověk přítomný i vzdálený, jako by byl už na půli cesty do posmrtného života. Tambrea hraje nenápadně, ale silně, každý jeho pohled jako by byl zatížen myšlenkami, které jsou příliš těžké na to, aby je unesl. Na druhé straně Henriette Confurius je plná života, zjevením. Dává smysl, že se do ní Kafka na plátně zamiluje, jakoby byla tím posledním pojítkem se světem živých. Dora je divoká, nezávislá a hřejivá, zářící slunce obíhající kolem Kafkovy umírající hvězdy. Společně mezi nimi funguje chemie, nikoliv však divoké jiskření jako v romantických komediích, ale pomalý, vytrvalý plamen lidí, kteří si skutečně rozumí.

Scénář si dává na čas, možná až příliš. Zatímco dialogy působí přirozeně, tempo může zkoušet naši trpělivost. Atmosféra je jako dobový obraz, bohatý na textury a detaily. Drsnost berlínské zimy je hmatatelná, hudba jemná, ale účinná. Není vtíravá, ani se nesnaží manipulovat s našimi emocemi. Přes všechnu krásu je problémem filmu jeho tempo. Pomalu plynoucí se nejednou mění v letargické. Některým divákům to nevadí, pro jiné je to utrpení. Navíc na příběh o Kafkovi je to šokujícím způsobem „nekafkovské“. Pokud se chcete dívat kvůli existenciálnímu strachu nebo děsivým metaforám, máte smůlu. Tohle je příběh o lásce, ne o nočních můrách.

Nádhera života je pomaloučký, něžný portrét lásky ve stínu smrti. Je krásný, ale nedokonalý, promyšlený, ale ne dojemný. Nejde o „kafkovský“ zážitek, a to není kritika, to je fakt. Tento film se spíše zajímá o člověka, který se skrývá za mýtem. Nedívejte se na něj kvůli zvratům, ale kvůli tiché tragédii muže, který psal o beznadějných zápasech, zatímco jeden z nich sám prožíval. Pokud máte náladu na něžné herecké výkony a milostný příběh prosycený tichou tragédií, pak hurá do kina.

Proměna Franze Kafky proběhla formou zamilování.