Recenze V dobrém i zlém: Hlavním protagonistou nové české vztahové komedie je trapnost

Film, který si nechcete zopakovat ani v dobrém, ani ve zlém.

Svět partnerských vztahů je fascinující. Zvlášť když je podán s kousavým sarkasmem, pasivní agresivitou a hořkosladkým humorem. Jenže film režisérky Marty Ferencové, který čerpal z oceňovaného španělského originálu Cesca Gaye, nabízí spíše trapnost a podivné dialogy, které divák nemůže zapomenout, ač by chtěl. V dobrém i zlém má být komediální drama o dvou manželských párech, jejichž životy se setkávají v jedinečné konfrontaci, která odstartuje ohňostroj emocí, humoru a nečekaných odhalení, ale s vtipnými situacemi a skutečnými vztahy tohle nemá absolutně nic společného.

Evžen (Jiří Langmajer) a Anna (Petra Hřebíčková) jsou manželé už patnáct let, ale je zřejmé, že přinejmenším v posledních letech se z nich stali spíše spolubydlící než manželé. Místo láskyplného vztahu sdílejí pouze adresu. Všechny city, které kdysi mohly být romantické, se proměnily v arzenál pasivně agresivních zbraní, které neváhají použít při každé příležitosti. A když Anna pozve na večeři sousedy, střet dvou různých světů je nevyhnutelný. Všechny ty vtipy o hlučném páru a jeho nočních radovánkách dostávají další rozměr, když se dozvíme, že Laura (Táňa Pauhofová) a Tomáš (Martin Hofmann) se ani netají svou otevřenou vztahovou filozofií a nabízejí Anně a Evženovi účast na skupinových aktivitách. Laura jako terapeutka projevuje empatii na bodu mrazu, když ani nepozná, že vztah jejich hostitelů je plný konfliktů a bez lásky.

Film se snaží mapovat, co se stane, když si dvě dvojice s rozdílnými přístupy k lásce, sexu a životu zkříží cestu. Evžen a Anna nejsou schopni komunikovat, zatímco Laura a Tomáš jsou ztělesněním divoké otevřenosti. Příběh se postupně posouvá od veletrapných pokusů o humor k těžkopádnému vztahovému dramatu. Bohužel často zapomíná na jednu zásadní věc – být zábavný.

Filmy natočené podle divadelních her mají specifický rytmus, který se málokdy podaří pohodlně adaptovat na plátno.Filmy natočené podle divadelních her mají specifický rytmus, který se málokdy podaří pohodlně adaptovat na plátno, hlavně když se drží na jednom místě. Tady na nás divadelní látka hodně dýchá, přestože Gay si se svým příběhem v originálním filmu poradil bravurně. Zatímco jeho Sentimental těžil z uměřených hereckých výkonů, Ferencová nasadila expresivní přednes, který mění postavy v přehrávající karikatury, nehledě na to, že k českému temperamentu absolutně nesedí. Pokud by se kdokoliv z nás ocitl na návštěvě u lidí, kteří se začnou hádat, okamžitě bychom pádili domů (zvlášť když je to o patro výš), a to nejen abychom daným osobám dali prostor, ale taky kvůli vlastnímu komfortu. Laura s Tomášem se ale nepochopitelně neustále vrací, i když byli už mnohokrát vyprovozeni, a takové jednání bychom neočekávali snad ani u té nejvlezlejší tchýně. Uvěřitelnost snímku nedodá ani extrémní přepychovost bydlení ústředního páru, potom těžko budou fungovat Evženovy stížnosti na cenu bio kuřete.

Jedním z mála světlých bodů filmu jsou herci, kteří asi chtěli film zachránit, ale dorazili už k pacientovi bez známek života. Jiří Langmajer jako Evžen předvádí cynického muže, který neztratil vtip, ani když už ztratil úplně všechno ostatní. Jeho hysterické výlevy ale zní jako z estrády, a nevnímáme ho jako člověka, ale prostě herce snažícího se ztvárnit úděsně napsanou postavu. Petra Hřebíčková dodává Anně kombinaci rezignace a zoufalství, která je těžko snesitelná, ale díky Hřebíčkové aspoň uvěřitelná. Martin Hofmann a Táňa Pauhofová mají co hrát, ale jejich postavy jsou karikatury: Tomáš ztvárňuje alfa samce neboli burana, Laura vševědoucí terapeutku, která je definovaná pouze svou otevřenou sexualitou.

Film stojí na konverzaci, ale dialogy absolutně selhávají. Jde o nesouvislé tlachání, které postrádá pointu i logiku. Konverzace na sebe nenavazuje, postavy jen tak vykřikují do tmy a nereagují na to, co se mezi nimi děje, třeba když se odhalí tajemství nějaké postavy, během dvou minut je téma promlčeno, není tedy divu, že se film potácí ode zdi ke zdi. Většinou uslyšíme jen podivně pobuřující hlášky, které by si ani postavy v sitcomech nedovolily vyslovit. Snad nejotravnější je fakt, že snímek nadhazuje moderní témata jako otevřené vztahy nebo velmi náročné dospívání mladé generace, ale v závěru vše zahraje zase do autu. Nic nového jsme se nedozvěděli a nenaučili ani my, ani lidé ve filmu, nedošlo k žádnému pochopení, protože jsme se dočkali jen prázdných frází.

V dobrém i zlém je vhodný snad jen pro lidi, kteří se cítí pohodlně v trapných situacích a nevadí jim sledovat postavy, které nevědí, co říkají, ani proč. Byť má česká verze stejně jako svižný španělský originál hodinu a půl, pocitově je to podívaná naprosto nekonečná, a divák se u ní cítí… prostě jako na nepříjemné návštěvě.

„Já ti klidně podržím… manželku!“