Nic víc, nic míň.
Velcí režiséři buď oslňují, nebo matou, a Paolo Sorrentino zvládá obojí současně. Jeho nejnovější film Parthenope je jako opojný vír filmové krásy, existenciálního přemítání a zdravé špetky neapolské nostalgie. Drama odehrávající se na pozadí sluncem zalitého pobřeží a labyrintů neapolských uliček sleduje život titulní hrdinky, kterou s okouzlující elegancí ztvárnila vycházející hvězda Celeste Dalla Porta. Otázkou není, zda Parthenope stojí za zhlédnutí, ale zda vaše touha po vizuální velkoleposti převáží nad potřebou souvislého příběhu.
Film začíná zrozením – nejen dívky, ale i legendy. Parthenope, zrozená do mořské pěny, je pojmenována po bájné siréně a její život je předurčen k tomu, aby osciloval mezi snovou krásou a niternou tragédií. Záhy přeskočíme k již osmnáctileté femme fatale, a tehdy má Parthenope už celé město pod svým vlivem. Muži se zastavují a zírají, ženy se dívají se závistí nebo zvědavostí. A o čem je tento film? Nedá se úplně mluvit o příběhu, spíše o mozaice momentů, které Sorrentino skládá do něčeho, co se příběhu alespoň trochu podobá.
Parthenope se přihlásí na studia antropologie a pod vedením nevrlého, ale moudrého profesora Marotty (Silvio Orlando), který jako jeden z mála v ní nevidí sexuální objekt, se vydává na cestu akademického a osobního sebepoznání. Cestou potkává zástupy milenců, nápadníků a obdivovatelů, z nichž každý odráží nějaký fragment její identity.
Zachycuje vývoj Parthenope od bezstarostné pošetilé svůdnice k inteligentní ženě, která se potýká s tíhou vlastního půvabu.Výkon Dalla Porty je přímo magnetický. Zachycuje vývoj Parthenope od bezstarostné pošetilé svůdnice k inteligentní ženě, která se potýká s tíhou vlastního půvabu. Sorrentino jí to ovšem nedělá příliš složité, protože každý záběr na ni je sám o sobě uměleckým dílem, lichotivým zkoumáním jejích půvabů z nejrůznějších úhlů. Kostýmy a hudba dodávají filmu další vrstvy emocionální rezonance a naše smysly dokážou tak zabavit krásou, že je to opojné a občas i vyčerpávající.
Tento režisér by dokázal udělat i z umaštěné pizzerie Sixtinskou kapli a tady je ve vrcholné formě. Každý záběr je pastvou pro oči, od rozlehlých pobřežních výhledů až po intimní šerosvit katedrál osvětlených svíčkami. Co teprve, když má před kamerou samé nádherné lidi a scenérie. A co s dějem? Ale prosím vás, dejte si raději další cigaretu a sklenici vína.
A tak alespoň Gary Oldman v roli spisovatele Cheevera dodává filmu nádech existenciální melancholie a jeho opilecké úvahy o životě a umění jsou vítanou protiváhou k opulentní vizuální stránce filmu. Stejně tak tragická událost, která se nad Parthenope bude vznášet jako temný oblak po zbytek jejího života, ovšem na nás dýchne smutkem jen pramálo. Jedna ze závěrečných zápletek zahrnující skandální vztah s chlípným biskupem působí spíš jako záminka k vizuální provokaci než jako smysluplný komentář.
Parthenope si prakticky žádá, aby byla spatřena na co největším plátně. Je to fascinující zkoumání krásy jako daru i prokletí, ztělesněné v cestě Parthenope od objektu touhy k subjektu vlastního příběhu. Přesto může silné spoléhání se na mužský pohled ve filmu iritovat diváky, kteří hledají jemnější zobrazení ženského jednání. Spousta postav přemýšlí nad tím, na co myslí Parthenope, a nedovíme se to nikdy ani na chvilku. Ani my, a asi ani ona. Jestli jste příznivci dramat hluboce zkoumajících své charaktery, tohle nebude váš šálek limoncella.
Je ideální pro ty, kteří touží po vizuálním a emocionálním úniku – za předpokladu, že vám nevadí občasné ztroskotání příběhu na skalnatém břehu, ovšem s krásným výhledem. Sorrentino nabízí filmový zážitek pro požitkáře, kteří do jeho vnímání krásy možná dokážou promítnout vlastní vzpomínky na mládí. Pokud ale patříte k divákům, kteří obracejí oči v sloup při zpomalených záběrech na krásné lidi, kteří dělají pošetilé věci, pak možná peníze za lístek raději hoďte do prasátka a našetřete si na vlastní výlet do Neapole.
„Miluju vaše romány, a vy jste zatím jen ožralý mizera…“
Kamarád nebo bratr, Parthenope zbožňuje každý.
Škoda, že se mládím plýtvá na mladých…
Parthenope
Je ideální pro ty, kteří touží po vizuálním a emocionálním úniku - za předpokladu, že vám nevadí občasné ztroskotání příběhu na skalnatém břehu, ovšem s krásným výhledem. Sorrentino nabízí filmový zážitek pro požitkáře, kteří do jeho vnímání krásy možná dokážou promítnout vlastní vzpomínky na mládí. Pokud ale patříte k divákům, kteří obracejí oči v sloup při zpomalených záběrech na krásné lidi, kteří dělají pošetilé věci, pak možná peníze za lístek raději hoďte do prasátka a našetřete si na vlastní výlet do Neapole.
- Hodnocení
