Recenze Brutalista: Vyprávění postrádá stejnou preciznost, jakou se pyšní jeho vizuál

Co kdyby utrpení bylo estetické? 

Brutalista je film, který slibuje velkolepost, komplexnost a umělecké ambice – tři věci, které často vedou buď k mistrovským dílům, nebo k nabubřelým, samoúčelným maratonům. Brady Corbet přináší film, který je stejně pečlivě zpracovaný jako betonové monolity, které evokuje jeho název. S Adrienem Brodym zádumčivým na plné pecky a Felicity Jones, vyzařující tiché zoufalství, vykresluje toto drama, které se táhne celými desetiletími, zkušenost přistěhovalců. Zkušenost krásnou asi jako brutalistní panelák. Je to film stejně strohý jako jeho architektura: velkolepý, ambiciózní a odhodlaný vyvolat ve vás pocity, ať už se vám to líbí, nebo ne. Jenže taky zmatek…

Maďarský architekt László Tóth (Brody) po přežití hrůz druhé světové války přijíždí do země příležitostí, aby zjistil, že za tuto příležitost se platí vysoká cena. Snaží se prosadit v průmyslu, který židovským přistěhovalcům zrovna nepřipravuje červený koberec pro slavnostní příchod, a zároveň se snaží dostat do země i svou ženu Erzsébet (Felicity Jones) a bojovat se závislostí a traumaty z nedávné války. Do hry vstupuje Harrison Lee Van Buren (Guy Pearce), bohatý průmyslník, který rozpozná Lászlóův talent a nabídne mu životní šanci. Ale jak už to v případě bohatých mecenášů v zádumčivých dramatech bývá, tato nabídka je spojena s určitými podmínkami, které se v průběhu filmu pomalu omotávají kolem Lászlóova krku.

První polovina filmu je jeho nejsilnější částí, ukazuje Lászlóův boj o prosazení se, jeho uměleckou vizi a zdrcující realitu outsidera v Americe.První polovina filmu je jeho nejsilnější částí, ukazuje Lászlóův boj o prosazení se, jeho uměleckou vizi a zdrcující realitu outsidera v Americe. Je zde skutečné napětí, když se pohybuje ve světě, který je jím fascinován a zároveň je vůči němu krutý, pohrdavý a hluboce podezřívavý. Nicméně zhruba v polovině filmu, příhodně oddělené patnáctiminutovou přestávkou (ano, opravdu ji má), příběh začíná kličkovat. Kdysi napínavé vyprávění se mění v sérii samoúčelných odboček, plných opakujících se rozhovorů, zbytečných vedlejších zápletek a uměleckých výstřelků, které nemají žádný jiný účel než připomenout divákům, že se skutečně jedná o velmi vážný film.

Jedním z největších problémů je nedostatečný vývoj postav. László je záhadou – ne fascinujícím, tajemným způsobem, ale frustrujícím a nedotaženým. Měli bychom mu držet palce, ale jeho motivace zůstávají přinejlepším nejasné a charakter nesympatický. Co ho pohání? Proč se rozhoduje tak, jak se rozhoduje? Snímek buď odmítá odpovědět, nebo předpokládá, že vágní filozofické úvahy jsou náhradou za skutečnou hloubku. Erzsébet mezitím existuje hlavně proto, aby reagovala na Lászlóův zmatek, a Felicity Jones se snaží vnést vřelost do role, která jí sotva dává prostor k dýchání.

Navzdory těmto příběhovým nedostatkům jsou herecké výkony špičkové. Adrien Brody, který je vždy mistrem ve ztvárňování pronásledovaných, melancholických mužů, podává výkon, který je stejně zdrženlivý jako silný. Guy Pearce se do své role manipulativního Van Burena opírá s dokonale odměřenou směsí šarmu a hrozby. Tyto herecké výkony spolu s úžasnou kamerou Lola Crawleyho jsou záchranou filmu. Každý záběr je pečlivě komponován, takže i ty nejnudnější momenty jsou vizuálně působivé. Umělecké úspěchy filmu však nemohou plně zakrýt jeho problémy s tempem. Některé scény, zejména ty explicitnější, působí spíše bezdůvodně než zásadně, a i když má film zjevně co říct o umění, odkazu a asimilaci, často tak činí tím nejpracnějším možným způsobem. Témata jsou bohatá, ale vyprávění postrádá stejnou preciznost, jakou se pyšní jeho vizuál.

Brady Corbet měl zjevně vizi: strohá kamera, pečlivě propracované kulisy a labyrint metafor k zamyšlení. A ano, to vše je vizuálně úchvatné, jenže Corbet nás vždy drží ve vypočítavém odstupu. Na to, že děj plyne přes několik desetiletí, se mu nějakým způsobem daří, aby vývoj postav působil jako nedomyšlený. Náš údajně geniální hlavní hrdina zůstává po většinu času záhadou – ne v tom přesvědčivém, tajemném smyslu, ale ve smyslu „nemám tušení, co toho chlapa vede“. Jeho motivace jsou přinejlepším nejasné, přinejhorším neexistující, a přestože Adrien Brody podává oddaný výkon, žádná herecká dokonalost nemůže vynahradit scénář, který zapomíná dát hlavní postavě skutečnou osobnost.  

Co hůř, Brutalista se dopouští jednoho z nejhorších filmových hříchů: je dlouhý jen sám pro sebe. Mnohé scény působí naprosto zbytečně a protahují momenty, které by mohly být stejně účinné i při poloviční délce. Jedna věc je natočit pomalu se rozjíždějící drama, ale druhá věc je natočit pomalé drama, které nikam nespěje. V určitém okamžiku přestanete čekat, až se příběh rozjede, a místo toho začnete v duchu předělávat svůj obývací pokoj. Pak jsou tu samozřejmě sexuální scény. Přinášejí do děje něco podstatného? Ani ne. Způsobují, že se film zdá být ještě delší? Rozhodně. Přispívají k rostoucímu pocitu vyčerpání diváků? Bezpochyby.  

Nakonec je Brutalista frustrujícím rozporem: filmem, který je nepopiratelně dobře natočený, ale zároveň bolestně prázdný. Vyžaduje trpělivost, ale ne vždy ji odmění, vrší závažná témata, aniž by je plně prozkoumal, a nabízí výjimečné herecké výkony bez toho, aby hercům poskytl plně propracované charaktery. Ano, je ambiciózní, ale jde o mistrovské dílo, na které tak zřetelně aspiruje? Ani zdaleka. 

Adrien Brody jako architekt, který chce jen vybudovat svůj odkaz (a trochu si u toho pobrečet).

Na domy se musí od základů.

Je tohle začátek krásného přátelství?