Recenze Nezvratný osud: Pokrevní linie aneb krev není voda, ale rozhodně pěkně stříká

Když je vaším rodinným dědictvím brutální skon.

V groteskně poetickém lunaparku, kterým je po více než dvě desetiletí série Nezvratný osud, je umírání nejen nevyhnutelné, ale i umělecké a zábavné. Představte si Smrt ne jako postavu v kápi s kosou, ale jako znuděného technika, který řeší každodenní problémy v práci, takového, který má zvrácený smysl pro humor a talent pro teatrální popravy. Šestá kapitola série nepřepisuje krví nasáklou příručku pravidel, ale olízne si prst, vrátí se o pár stránek zpět a ty nejabsurdnější pasáže podtrhne červeně.

Film vykresluje smrt nejen jako neustálou hrozbu, ale i jako rodinné dědictví, které se předává jako prokletý šperk.Žánrem je zde samozřejmě horor. Ale ne standardní lekačky ve sklepě. Tohle je typ hororu, který vám připomene, že kroužky na sprchovém závěsu mohou (teoreticky) ukončit váš život. Horor plný náhod, her osudu a rozmarných smrtících algoritmů s touhou po ironii. Nejdříve nás režisérská dvojice Zach Lipovsky a Adam B. Stein rozmazlí fantastickým předkrmem v 60. letech minulého století pastelovou katastrofou. Taková scéna udává tón a cestou roztříští pár lebek. Film se rychle přesune do současnosti, kde Stefani (Kaitlyn Santa Juana) trápí noční můry, záhadné vize a ten druh dědičného traumatu, který z vás udělá nevyspalého detektiva amatéra. A poodkryje roušku tajemství, které samozřejmě neznamená nic dobrého. Film vykresluje smrt nejen jako neustálou hrozbu, ale i jako rodinné dědictví, které se předává jako prokletý šperk.

Pokrevní linie je sice absurdní, ale ne bezradný snímek. Mrká na vás s úsměvem skrz brýle potřísněné krví. Ano, je tu sekvence zahrnující příliš mnoho piercingů. Ano, Smrt se i nadále chová jako frustrovaný minimalistický umělec, který se snaží zaujmout hřebíky, dráty a banánovými slupkami. Ale tón je svižný. Přijímá absurditu a podtrhuje ji dávkou černého humoru. Jen kombinace s rodinným dramatem nefunguje.

V rámci hororových sérií byl Nezvratný osud vždycky tím podivínem na večírku, tím, který se snaží být trošku důmyslný, zatímco ostatní se nahání se sekyrou po lese. Tvůrci totiž přišli na to, že nejlépe funguje, když nás donutí se bát ne duchů, démonů a vrahů, ale uklouznutí ve sprše a eskalátorů. Ale ani na tolikátý pokus se nedaří udělat postavy trošku zajímavé, aby nám alespoň minimálně záleželo na jejich životě, ne jen smrti. Téma dědičné kletby, smrtky, co si vede excelovou tabulku s rodinnými příslušníky, mělo mnohem větší potenciál. Jen to chtělo více lásky a péče k této krvavé látce.

Tohle je milostný dopis Nezvratnému osudu, ne snaha o jeho přebudování. Čeká vás krvavá, absurdní zábava, která vás přiměje znervóznět při pohledu na váš příští koktejl s ledem. Šlo to udělat kreativněji, s větší péčí a méně otravnými postavami, ale i tak to stačí. Přijměte tedy pozvání na rodinnou večeři plnou traumat, hrozivých předtuch, a existenciálního strachu. A vy jste ten host u stolu, co se tomu všemu bude smát.

Smrtka má zase plno práce…