Recenze: Fénické spiknutí je půvabný relikviář vizuální preciznosti

…aneb když estetika převálcuje emoce.

Fénické spiknutí je jako delikátní chod v michelinské restauraci: nádherně vypadá, každý komponent je sochařským počinem, ale po dvou soustech si uvědomíme, že bychom si raději dali rohlík se salámem. Nejnovější estetická pitva od Wese Andersona budí právě tento dojem, a i když je obdivuhodné, jak precizně a symetricky dokáže zarámovat smutek, ukázal nám to s minimálními obměnami už tolikrát, že už tím může plně uspokojit snad jen diváky s obsedantně kompulzivní poruchou.

Formálně jde o dobrodružné drama s kriminálním podtextem, vypasovaným kabátkem z 50. let a těžce navoněné ironií. V hlavní roli exceluje Benicio del Toro jako Zsa-zsa Korda (jméno jak z bondovky). Po letech odloučení povolává do své přepychové reality svou dceru Liesl, jeptišku s tváří Mii Threapleton, kterou chce učinit jedinou dědičkou svého impéria. Liesl ale odmítá, a má k tomu dobré důvody. Zsa-zsa, jako posedlý kurátor vlastního velikášství, vláčí svou dceru mezi různými členy rodiny a obchodními partnery, z nichž každý má vlastní kapitolu, vlastní box s diorámou a vlastní příběh plný nedořešených smluv a polopravd. Setkáme se se Scarlett Johansson, Rizekem Ahmedem, Bryanem Cranstonem, Tomem Hanksem, Willemem Dafoem, Jeffrey Wrightem, a asi každým, kdo měl ten den volný diář a chuť obléct se do pastelových obleků. Každý z nich vystoupí na chvíli, s významným výrazem prohlásí něco bezvýznamného, a zase zmizí jako pára nad hrncem.

Kostýmy září jako galerie retro porcelánu, střih je chirurgicky přesný a dialogy šustí jako poezie v antikvariátu.Vizuálně je Fénické spiknutí učebnicí andersonovské estetiky. Každý záběr je jako katalogový snímek na aukci, kam se nesmí dostat ani špetka spontánnosti. Kostýmy září jako galerie retro porcelánu, střih je chirurgicky přesný a dialogy šustí jako poezie v antikvariátu. Ale právě v té posedlosti formou se ztratilo něco podstatného. Může to mít pro nás různé názvy. Člověk. Emoce. Duše. Místo aby se nás film dotýkal, jemně nás zabalí do bublinkové fólie a pak na nás mává z okna.

Herecké výkony nejsou špatné, ale… řekněme že jim nebylo dovoleno být dobré. Herci tu nejsou, aby hráli, ale aby existovali. Jako porcelánové panenky v naleštěné vitríně. Michael Cera tu například pobíhá jako Bjorn, ale celkem brzy bychom ho rádi utopili ve fjordu. Všichni zjevně vědí, že hrají ve „wesandersonovce“, a místo aby vnesli do postav život, vnášejí do filmu další vrstvu stylizované sterilnosti. Bezpochyby přesně, jak si to režisér přál, a jak jsme my očekávali. Ale bylo by hezké dočkat se překvapení.

Hudba? Decentně roztomilá, jak jinak. Tempo? Když je film rozdělen do kapitol a každá je jako malý, úhledně poskládaný labyrint, o tempu se mluví těžko. Spíše se jedná o přehlídku. Na co se tedy připravit? Na intelektuální skečové pásmo s luxusním obsazením, nádhernými obrázky, perfektním nasvícením, lehkým humorem který nás občas jemně osvěží jako vánek.

Fénické spiknutí je skvostný dort bez chuti. Půvabný relikviář vizuální preciznosti, který lehce potěší, jenže vám nic neřekne, nic ve vás nerozehraje, ničím vás nezasáhne. Pokud milujete Andersona pro jeho výtvarnost, dostanete ji tu v silné koncentraci, ale rozhodně se v ničem nepřekonal, spíše se zacyklil. Pokud hledáte film, který vás obejme, rozesměje nebo dojme, tady jste spíše v muzeu, kde je všechno za sklem a s popisky v latině. Můžete si tedy raději pustit Darjeeling s ručením omezeným a nostalgicky zavzpomínat, kdy Anderson ještě nechával své postavy dýchat.

„Oni nějací diváci přišli!“