Recenze Dracula: Příběh lásky – Luc Besson nám k letošnímu Halloweenu daruje lacinou kopii Coppolova Draculy

Tenhle snímek vám bude pít krev.

A to doslova, z mnoha důvodů. Především pak, pokud jste fanoušky Draculy z roku 1992 z dílny režiséra Francise Forda Coppoly s Gary Oldmanem v titulní roli. Luc Besson (Leon, Pátý element, 96 hodin) totiž tohle legendární dílo kopíruje se vším všudy a nepřináší zhola nic nového (snad kromě magického parfému, oživlých chrličů, zasazení příběhu do Paříže a pár doplňujících flashbacků, ale k tomu všemu až později).

Kromě toho, že jde o okatou kopii, tak tam, kde Coppolova verze uspívá díky záměrné bizarnosti, absurditě a výstřednosti a tomu, že se nebojí přehánět, ta Bessonova těžce selhává. Jeho dialogy jsou křečovité, smějeme se v momentech, ve kterých bychom se evidentně neměli smát, kostýmy (až na pár výjimek) působí jako by byly z Wishe, honosná výprava je místy trochu kýčovitá a hlavní herec je příliš ufňukaný a chybí mu dostatek charismatu pro tak velkou a ikonickou roli. Vezměme to však všechno postupně.

Příběh Draculy zná snad každý – po krvi lačnící nestvůra, která hledá lásku a najde ji v Míně, nastávající mladého právníka Jonathana Harkera. Aby svého plánu docílil, využívá triky, kouzla a svou moc k podmaněních všech, kteří mu stojí v cestě. Jedinou záchranou je Van Helsing, který už léta bojuje proti upírům a nyní se mu naskytne příležitost postavit se tomu, se kterým to všechno začalo. A celé se to odehrává z části v Draculově ikonickém transylvánském panství, z části ve viktoriánském Londýně.

Akorát, že Besson svou adaptaci z nějakého nepochopitelného důvodu zasadil do své rodné Paříže. Je to jedna z mála nuancí, kterými se snaží trochu odlišit od zmíněného Coppoly. Jenže zrovna změna lokace nedává absolutní smysl. Londýn hraje v původním knižní předloze významnou roli a vytváří poměrně velký kus atmosféry, což se zasazením příběhu do Paříže tak trochu ztrácí a je to škoda.

To bychom však tvůrcům ještě odpustili, co je ale ještě horší a nesmyslnější změnou jsou chrliči, kteří slouží jako pomocníčci Draculy. Ve všech ostatních verzí má slavný upír své nevěsty, se kterými na hradě živoří a které pro něj vykonávají všechno možné. Besson si však řekl, že tohohle prvku se úplně zbaví a nahradí sexy ženy nepovedenými animovanými CGI chrliči se špatným komickým timingem. Je zjevné, že chrliči mají působit vtipně a jako komediální odlehčení, ale ve výsledku jsou spíše trapní, vytahávají nás z děje a jejich závěrečný plot twist má vlastně hodně děsivé a nechutné implikace.

Ubírá to z jeho přirozené přitažlivosti, dominantnosti a ze schopností, kterými má disponovat.A pak tu máme přidání magického parfému, díky kterému Dracula ovládá své oběti a přitahuje k sobě ženy. Ubírá to z jeho přirozené přitažlivosti, dominantnosti a ze schopností, kterými má disponovat. Obecně se zdá, že v této adaptaci, jako by Dracula všechny své schopnosti záhadně někde ztratil, nebo zapomněl, že je má. Tvůrci zkrátka nepochopili Draculu a nevyužívají jeho plný potenciál, což zamrzí.

Ostatně, to ilustruje i obsazení titulního protagonisty. Caleb Landry Jones (DogMan, Finch) není špatný herec a v roli Draculy se opravdu snaží, ale prostě mu nesedla. Na tuto úlohu nemá bohužel dostatek charismatu, a když se objeví na plátně, tak si ho zkrátka neumí osvojit. Výjimkou je snad jediná podmanivá scéna v kostele, ve kterém poblázní skupinu jeptišek. Pomáhá mu v tom i skvělá maska a protetický make-up, které z něj činí vizuálně skvělé zchátralé monstrum. Bohužel ani to nestačí k tomu, abychom mu ten výkon uvěřili, protože ho především podkopává nepovedený scénář, který z Draculy po většinu času činí ufňukaného zdeptaného ubožáka.

Zůstaneme-li však u hereckého obsazení, tak stojí za zmínku Christoph Waltz (Hanebný pancharti, Nespoutaný Django), který je jednou z mála světlých stránek filmu. Waltz ve snímku ztvárňuje kněze, který má být evidentně narážkou na Van Helsinga. Je vlastně nepochopitelné, proč se jeho postava nejmenuje Van Helsing, když jím zjevně má být, příběhu tato změna opravdu nic nedodává, a naopak z něj ubírá dost zásadní a ikonickou postavu. Waltz nicméně podává bravurní výkon a je vidět, že je oproti ostatním hercům prostě na jiné úrovni.

Za pochvalu stojí i hudební doprovod z pera Dannyho Elfmana, dvorního skladatele Tima Burtona. Je tedy evidentní, že s výstředními horory si rozumí a ví, jak svými skladbami vytvořit tu správnou atmosféru. Jinak tomu není ani zde a Elfmanův soundtrack zůstává jednou z mála věcí, ke které se divák po zhlédnutí filmu vlastně i rád vrátí.

Jinak však Bessonův Dracula ničím neuchvátí, ani záměrně okázalými kostýmy, které se snaží naznačit velkolepost celé výpravy, ale vlastně působí dost nepovedeně (až na pár kousků, jako je Draculova dračí zbroj nebo již zmíněné svatební šaty Marii). K celkově nepovedené výpravě se přidávají i špatné vizuály (nejde je o zmíněné chrliče) a opravdu špatně natočená úvodní bitka, která má být velkolepá, ale místo obří armády vidíme jen desítky komparzistů, kteří v den natáčení snad jako jediní měli čas, no je to smutný pohled.

V závěru je Bessonův Dracula: Příběh lásky jen další nezáživnou adaptací ikonického příběhu, která navíc hodně nepovedeně kopíruje Coppolova Draculu z roku 1992. A to především samotným pojetím příběhu a Draculovým vizuálem, který jako by z oka vypadl Oldmanově verzi. Na rozdíl od Coppoly (i jiných verzí) však tomuto Draculovi chybí elán, důvtip, charisma a originalita. O tu se snaží skrze nepovedené inovativní prvky, jako je zasazení do Paříže, oživlí chrliči nebo magický omamný parfém, které spíš kazí celou podívanou. A scénář i herci se do podívané snaží vložit trochu důvtipu a získat si tím diváka, ale prostě se jim to nedaří a spíš ho utápí v nudě a neoriginálnosti.

Povězte mi, jakou krevní skupinu máte?

Tak se vám podíváme na zoubek!

Že byste netipla, že mi je lehce přes 400?