O lidech, kteří tak dlouho čtou mezi řádky, až úplně přestanou vidět samotný text.
Svět je šílený a my všichni se v něm snažíme najít nějaký smysl. Kam až nás to může dovést? Režisér Yorgos Lanthimos nám ukazuje jednoduchou logiku: kdo ztratí smysl, začne hledat viníka. A když ho nenajde, vyrobí si ho. Žánrově jde o temnou komedii nebo lépe řečeno úsměvný hororový psychothriller s lehkou dávkou satiry na konzumní společnost. Většina příběhu se odehrává ve sklepě. Konkrétně v tom druhu sklepa, kde se realita začne chovat podezřele pružně. Zde Teddy, muž, který už dávno přestal věřit světu a začal místo toho věřit svým vlastním vzorcům, drží unesenou Michelle, #GirlBoss korporátní bohyni farmaceutického impéria, která vstává ve 4:30, cvičí, bere vitamíny a pronáší motivační proslovy, které znějí jako reklama na produkt, který nikdo nepotřebuje, ale všichni jsou přesvědčeni, že si ho musí koupit. Jenže podle Teddyho Michelle není člověk, je z Andromedy. Kolonizátor z hvězd. A on – obyčejný, unavený a zdeptaný člověk – je jediný, kdo to vidí. Je to směšné, že? Něco tak absurdního, že by se tomu měl člověk smát. Ale smích se tu jeví spíš jako obranný reflex. Internet už přece dokázal přesvědčit lidi o mnohem podivnějších věcech, než že šéfka korporátu komunikuje telepaticky skrz vlasové folikuly.
Lanthimos natočil na své poměry velmi přímočarý a stravitelný film, i když jeho rukopis je stále jasně čitelný. Robbie Ryan ladí obraz do barev, které jsou jako nemocniční světlo: příliš bílé, příliš tvrdé na to, abyste se cítili v bezpečí. Interiéry vypadají jako místa, kde se rodí špatná rozhodnutí. A celé to má tu energii, kdy se smějete a zároveň si uvědomíte, že se možná smějete sobě. Bugonia je adaptací korejského Save the Green Planet!, ale Lanthimos si z něj bere hlavně to nejbolestivější: že naděje a šílenství mohou vyrůstat z jednoho kmene. Tentokrát se obejde bez teatrální absurdity, která mu předtím tolik chutnala. Jeho svět je zde reálnější, syrovější. A to je možná děsivější.
Emma Stone zde podává výkon, který je jako ledová sprcha ve tři ráno: nečekaný, ostrý a probouzející.Emma Stone zde podává výkon, který je jako ledová sprcha ve tři ráno: nečekaný, ostrý a probouzející. Její Michelle rozkazuje když mluví a děsí když mlčí, má moc, kterou nikomu neukazuje přímo. Jenže když je svázaná v cizím sklepě s oholenou hlavou a opatlaná krémem, musí improvizovat a naučit se pravidla téhle hry. Zpočátku ji sledujeme jako oběť. Potom jako manipulátorku. Pak jako vyděšeného člověka. A nakonec jako něco, co nejde popsat slovy. Jesse Plemons pak vytváří Teddymu výraz nezlomného přesvědčení a nikdy nesklouzne k laciné karikatuře šílence. Ztvárňuje člověka, který byl zlomen, rozmačkán rodinným traumatem a možná i světem, který se stal příliš nesrozumitelným a bolestivým. Přesto by ho chtěl zachránit. Teddy s sebou přibírá svého bratrance Dona, jehož zranitelná duše touží jen po tom někam patřit. Aidan Delbis (herec na autistickém spektru) jako Don udržuje celou tuhle bizarní situaci lidskou. Jeho postava není jen vedlejší přívěsek chaosu. Zrcadlí se v něm všechno: marná touha po porozumění, slepá víra v autoritu, zoufalý hlad po přijetí. Je to nejsmutnější a zároveň nejpravdivější postava filmu, důkaz, že nikdo nemusí být zlý, aby konal zlo, stačí jen špatně vybrat osobu, které uvěří. Delbis jej hraje s tak křehkým pochopením, že se na něj kolikrát bojíte dívat.
Film nás postupně dostává do bodu, kdy přestaneme věřit vlastním závěrům, přestaneme se ptát, jestli je Michelle skutečně mimozemšťan. Místo toho se ptáme, co vlastně znamená být člověkem. Jestli jsme ještě schopni rozpoznat realitu, nebo už jen křečovitě věříme té, která nám nejmíň ubližuje. Lanthimos se vysmívá tomu, jak zoufale věříme, že svět musí dávat smysl. Ne, nemusí. A možná ani nemá. V době, kdy realita je jen algoritmus s reklamami na doplňky proti úzkosti, není těžké pochopit Teddyho, člověka, který se snaží vyřešit chaos tím, že si vymyslí jeho pravidla. A to je to, co dělá Bugonii tak strašně současnou. Finále je odvážné. Možná vás rozčílí. Možná vás rozesměje. Možná vás přiměje sedět deset minut v tichu a koukat do zdi. Bugonia je film, který věří, že jsme už dávno prohráli. A přesto se nám směje s něhou.
Bugonia je varování, které dorazilo pozdě, ale upřímně: kdo z nás by ho poslechl, kdyby přišlo včas? Možná je to černá komedie. Možná je to horor. Možná jen skutečnost, kterou jsme se naučili ignorovat. Jediné, co je jisté: něco ve vás po skončení zůstane, jako písek v botě, který nejde vyklepat. Ne protože je Bugonia dokonalá. Ale protože je pravdivá tam, kde to bolí. A my jsme stejně všichni tak trochu v háji. Ale aspoň je to zábava sledovat.
„Oholit, nakrémovat, pitva přijde možná zítra.“

„Vím, že se zdá neuvěřitelné, že jsem tak dobrá herečka, ale opravdu jsem člověk Emma Stone!“

Jak se pozná, že už to máme spočítané.

Bugonia
Bugonia je varování, které dorazilo pozdě, ale upřímně: kdo z nás by ho poslechl, kdyby přišlo včas? Možná je to černá komedie. Možná je to horor. Možná jen skutečnost, kterou jsme se naučili ignorovat. Jediné, co je jisté: něco ve vás po skončení zůstane, jako písek v botě, který nejde vyklepat. Ne protože je Bugonia dokonalá. Ale protože je pravdivá tam, kde to bolí. A my jsme stejně všichni tak trochu v háji. Ale aspoň je to zábava sledovat.
- Hodnocení







