Recenze Animale: Hrdinka nachází útěchu mimo hranice klasické maskulinity i lidství

Sociální drama, body-horror a mystická báseň v jednom úchvatném balíčku.

Animale je temná pohádka pro dospělé, artový body-horror s vůní potu, krve, prachu a ženského vzdoru. Je krásný. Nádherně natočený. Emocionálně drásavý. Herecky strhující. Jsme na jihu Francie, v krajině, kde přes den slunce rozpaluje prašnou zem a v noci býci běží tmou s lesklými rohy jako duchové pomsty. Nejma je jednou z nich – ne z býků, ale z běžců, kteří se v aréně snaží nebezpečným zvířatům uniknout. Jako jediná žena v drsném mužském světě riskantního sportu, kde se respekt neměří slovy, ale tím, jak blízko se přiblížíte ke smrti a nezaváháte. Chce někam patřit. Chce být přijata, respektována. A zdá se, že se jí to daří. Až do jedné noci, kdy se něco zlomí, paměť vymaže a tělo začne mluvit jazykem, který Nejma sama nechápe.

Animale se tváří jako sociální drama, body-horror, mystická báseň i thriller o pomstě zároveň. A právě tady leží jeho největší síla i největší slabina. Protože i po závěrečných titulcích v nás zůstane rána jako bodnutí býčího rohu: Pro koho Animale vlastně je? Film míchá žánry podobně odvážně jako alchymista míchá lektvar: výsledek je opojný, ale místy ztrácí účinnost. Hororová složka je spíš podprahová, tísnivá, vibrující v pozadí. A to je škoda, protože potenciál na plnokrevný děs tu je obrovský. Jenže snímek se snaží říct něco mnohem důležitějšího a ono sdělení děsivé je až až. Bohužel klasickým hororovým fandům se to moc líbit nebude. Ti se prostě chtějí bát a lekat.

Přesto se od filmu nedají odtrhnout oči. Kamera se mazlí s přírodou stejně něžně jako s Nejminým strachem. Zvířata nejsou dekorací, ale rovnocennými bytostmi, které dýchají, trpí, vzdorují. Scény se značkováním býků, jejich řev a bezmoc, se zarývají hluboko pod kůži, a bez násilné doslovnosti říkají víc o moci, vlastnictví a bolesti než tucet monologů. Nejma se najednou začne cítit víc jako součást jejich stáda než jako jedna z běžců. Nejdřív symbolicky, pak čím dál doslovněji. Její tělo se mění, identita se drolí, a strach se mění v rohy a kopyta.

V očích má vzdor, stud, vztek i křehkost, které se přelévají jako bouře na obzoru.Herecký výkon Oulayi Amamry je hypnotický. V očích má vzdor, stud, vztek i křehkost, které se přelévají jako bouře na obzoru. Vztahy kolem ní jsou vykreslené citlivě. Muži z tradičního světa pro ni znamenají hlavně hrozbu, zatímco útěchu nachází mimo hranice klasické maskulinity i lidství. Je v tom cosi překvapivě něžného, skoro léčivého. A pak se do toho všeho plíživě vkrádá násilí, které film zobrazuje s překvapivou zdrženlivostí. Tělo si pamatuje. A paměť si bere daň.

Jak se mění Nejma, mění se i svět okolo. Smrt přestává být náhoda. Vina získává tvář. Město se bojí a my s ním. A právě tady film rozjíždí svou nejdivočejší metaforu, propojení ženského hněvu a zvířecí síly, pomsty a svobody, bolesti a proměny. Jenže zatímco cesta k tomuto bodu je temná, mlhavá a fascinující, samotné finále překvapí až příliš jednoznačnou odpovědí. Černá zůstane černou, bílá bílou, a ve chvíli, kdy by film mohl nechat diváka bloudit v morálním šeru, raději rozsvítí ostré světlo. Je to účinné. Je to srozumitelné. A je to trochu… příliš okaté.

A tady se možná láme náš vztah k Animale. Protože to pečlivě budované tajemství, dvojznačnost, napětí mezi krásou přírody a narůstající úzkostí hrdinky, se ve finále částečně rozpouští v přímé výpovědi. Film, který byl dlouho jako zneklidňující sen, nás na konci probudí svítícím neonovým nápisem na billboardu. Silné poselství tím netrpí. Mystika ale ano.

Přesto je nemožné nazvat Animale jinak než krásným filmem. Je to krása bolestivá, surová, místy odpudivá, místy opojná. Krása, která vzniká z bolesti a vzdoru. Kombinace divoké přírody, zvířecí síly a vnitřního rozkladu hlavní hrdinky je elektrizující. Je to film, který víc prožíváme než sledujeme. Je to spíš proud emocí než naservírovaný příběh. A právě proto není pro každého. Nejde o čistokrevný horor, ani přímý thriller. Pokud ale přijmete jeho volnější rytmus, obrazovou poezii, jeho syrové metafory o těle, moci a traumatu, dostanete zážitek, který se vám vryje do paměti jako vypálený cejch do masa.

Rány od býků jsou viditelnější než ty od lidí.