Recenze – Avatar: Oheň a popel nás nevezme nikam, kde bychom už nebyli

Děj se rozpadá na sérii opakujících se situací.

Jaký je další návrat na Pandoru? Technicky ohromující, smyslově zahlcující a emocionálně zvláštně vzdálený. Epická sci-fi fantasy nám zase bude kázat o ekologii, zatímco v pozadí duní válka hnaná hamižným lidstvem, které stále ničemu nerozumí. Jenže tentokrát James Cameron rozdmýchává oheň tam, kde už dávno zůstaly jen vlažné uhlíky. Ano, film vás přenese jinam. Ale ne na místo, kde jste ještě nebyli. Pandora je stále nádherná. Je tak nádherná, až máte chuť vynadat vlastním očím, že ji berou jako samozřejmost. Vizuální efekty jsou opět téměř bez poskvrny, akce je velkolepá, Cameronova posedlost technologickou inovací je pořád fascinující, jenže tady už působí trochu jako obsese. Tohle měla být pro diváky přece zábava, nebo ne? 

Příběh navazuje bez zaváhání na předchozí Avatar: The Way of Water a znovu nás vrhá do války, o které víme jediné: že bude větší, hlučnější a delší. A také je. Se stopáží 197 minut se Oheň a popel roztahuje jako nekonečný kouřový signál, který nám slibuje zprávu, ale pořád ji ne a ne doručit. Sullyovi truchlí, lidé se vracejí s větším počtem lodí a více smrtící výzbrojí a Pandora opět krvácí. Emoce jsou přítomné, jenže je sledujeme zpovzdálí, než abychom měli možnost prožít lidské (či na’vijské) drama. 

Největší změnou je příchod nového klanu Mangkwan a jejich vůdkyně Varang. Konečně záporáci, kteří nejsou jen další variantou „ušlechtilého divocha“. Mangkwan jsou brutální, násilní a ochotní se spojit s lidmi, pokud jim to pomůže rozdrtit ostatní. Oona Chaplin vnáší do Varang skutečnou hrozbu, která příjemně kontrastuje s čím dál směšnější karikaturou záporáka – Quaritchem Stephena Langa, jehož posedlost pomstou už působí spíš únavně než děsivě. Problém je, že i s novými záporáky film v jádru jen přešlapuje. Děj se rozpadá na sérii opakujících se situací: děti jsou uneseny, zachráněny, znovu uneseny, použity jako návnada a posunuty před další problém. Třetí akt pak znovu všechno spláchne do obří vodní bitvy – větší lodě, větší exploze, ale nikoli větší napětí. Víte, že se díváte na technicky dokonalé scény, a přesto vás unavují víc než nadchnou. Po závěrečných titulcích se cítíte spíš vyždímaní než okouzlení.

Ne že by nebylo úžasné navštívit zas a znovu Pandoru, ale vážně jsme nemohli za ta léta čekání dostat o něco překvapivější podívanou? Dialogy jsou slabé, místy až nechtěně komické, a příběh, který by měl nést téma smutku, ztráty a přijetí outsiderů, se rychle utopí ve středně zajímavé válečné zápletce. Myšlenky o kolonialismu a zneužívání domorodých kultur jsou přítomné, všechno je tu, jen to málokdy opravdu žije. Cameron umí budit emoce a vyprávět příběhy, ale tady si tuhle skutečnost nechává pro sebe. Naše srdce mají dojmout rozbouřené city puberťáků a Nebešťany krutě poraněná zvířata. I když je děj zajímavější než minule díky (konečně!) novým záporákům, ve finále náš dojem o moc nezlepší, protože jsme všechno prostě už tak nějak viděli. Všechny postavy, vztahy mezi nimi, magickou krajinu, létající skály a zvířata… Ne že by nebylo úžasné navštívit zas a znovu Pandoru, ale vážně jsme nemohli za ta léta čekání dostat o něco překvapivější podívanou? 

Oheň a popel působí jako most mezi minulým a budoucím dílem, jako nutná zastávka na cestě k něčemu, co snad přijde. A tak stojíme před filmem, který dokonale ilustruje dobré i špatné stránky Camerona. Jeho svět je obrovský, detailně vystavěný a vizuálně omamný. O zacyklený příběh a nové postavy však těžko jevíme zájem. Na prvního Avatara se chodilo kvůli technické revoluci, na druhého kvůli nostalgii, a teď si divák čím dál víc připadá, že přišel ze setrvačnosti.

K mladým hrdinům jsme přišli jako slepý k houslím.

Kdyby na Pandoru zavítal třeba Predátor, to by aspoň bylo překvapení.

Ne každý je s bohyní Eywou zadobře…