Recenze Greenland 2: Útěk je slušný katastrofický snímek s nebojácným otcem rodiny

Tohle není film o přežití střetu s kometou, ale s Gerardem Butlerem. 

Udělejme si v tom raději hned jasno. Greenland 2: Útěk není narychlo spíchnutý dokument z produkce Donalda Trumpa o výhodách obsazení Grónska. Jde jen o pokračování série, která má asi šestý smysl na špatné načasování, které jí paradoxně přináší diváky. První díl vyšel během covidu, druhý v éře, kdy se realita sama snaží konkurovat katastrofickému žánru. Každopádně pokud máte obavu, že jde o aktuální zprávy, tak klid, tohle je “jen” Gerard Butler čelící v každém záběru něčemu, co se ho snaží zabít. Protože konec světa v minulém díle nebyl konec světa, ale jen trailer.

Děj se posouvá o pět let dál a lidstvo je stále naživu. Přeživší přebývají v obřím bunkru, tedy v něčem mezi Noemovou archou a parkovištěm pro tanky, který by střet se stavebním úřadem asi nezvládl. Venku se nedá dýchat, z nebe vám pořád občas něco padá na hlavu a planeta Země připomíná byt po hodně divokém rozchodu. Uvnitř ale vznikla komunita, která řeší základní otázky: kdy vyjít ven, jestli vůbec vyjít ven a proč se všechno vždycky pokazí přesně ve chvíli, kdy je John (Butler) poblíž.

Rodina Garrityových je zpět. John, Allison a jejich syn Nathan jsou zase spolu, což je důležité, protože film velmi jasně vysvětluje jedno zásadní pravidlo Greenlandu: pokud nejste příbuzní Johna, vaše šance na přežití jsou zhruba nulové. Butlerova postava tu totiž nepůsobí jako obyčejný člověk, ale jako chodící vyhlazovací zóna. Ne že by něco úmyslně dělal špatně – on prostě jen je. A svět kolem něj umírá. Venku vyráží na průzkumné mise, protože někdo musí, a taky proto, že Butler prostě nemůže sedět v místnosti déle než tři minuty, aniž by něco neexplodovalo. Problém je, že jeho tělo už to všechno přestává zvládat. Radiace ho pomalu rozebírá jako starý motor a lékařská prognóza zní jasně: času je málo. Což je ideální stav pro film, který je srdcem i duší tátovský epos. Otec, který ví, že to nestihne, ale stejně poběží až do konce, protože rodina.

Film velmi rychle přechází z klaustrofobního přežívání do road movie napříč mrtvou planetou.A tak přijde zemětřesení. Bunkr padá, lidé umírají a potvrzuje se, že ucházet se o místo v komparzu za Butlerem je kariérní chyba. Film velmi rychle přechází z klaustrofobního přežívání do road movie napříč mrtvou planetou. Přes zničenou krajinu, po vodě, mezi troskami měst, a cestou potkávají jak lidi s dobrým srdcem, tak ozbrojené bandy, vojáky a místa, kde se pořád válčí, protože válčit se může vždycky. Film se epizodicky zastavuje u různých lidí a téměř u všech platí totéž: jakmile se s Garrityovými sblížíte, podepisujete si vlastní úmrtní list. Pomůžete jim s dopravou? Meteorit. Potkáte je na žebříku? Špatná volba. V tomhle světě je Gerard Butler něco jako černá díra: všechno kolem něj mizí, pokud s ním nesdílí příjmení.

Zajímavé je, že lidstvo vlastně pořád existuje v poměrně hojném počtu. Což je zvláštní, když vezmeme v úvahu, že planeta je toxická, nebe vražedné a Butler má kolem sebe auru okamžité smrti. Ale film to neřeší. Jede dál. A vedle téhle pochmurné jízdy si dovolí i drobné lidské momenty. Hry, vzpomínky, ticho mezi výbuchy a dokonce náznak první lásky pro Nathana. Ric Roman Waugh drží opratě pevně, akce odsýpá a rozpočet je využitý solidně. Butler je spolehlivý jako padající meteorit, unavený, zarputilý a přesvědčivý v roli muže, který snese všechno kromě klidného života. Morena Baccarin a Roman Griffin Davis v roli ženy a syna jsou sympatičtí, milující, lidští, překvapivě výrazní na to, kolik jim je dáno prostoru. Slabiny? Scénář občas působí, jako by měl neomezený přístup k novým vedlejším postavám jen proto, aby je mohl elegantně zabít. Logika přežívání je místy záhadou a film si rád vybírá, kdy chce být realistický a kdy mu stačí být dramatický. Ale upřímně, kdo si pustí pokračování katastrofického filmu kvůli realismu, měl by si možná zajít k doktorovi.

Greenland 2: Útěk je ponurý, vyčerpávající, štědře nabitý katastrofami, ale překvapivě zábavný právě tím, jak je nekompromisní ve svém odhodlání zabít všechny vedlejší postavy, které už zvládly přežít to nejhorší, co lidstvo potkalo. Jenže to se ještě nepotkaly s hlavním hrdinou. Struktura filmu je epizodická, skoro jako sbírka apokalyptických povídek. A vyprávění si překvapivě hlídá, aby to nebyl jen nekonečný pochod utrpení. Mezi troskami se naštěstí objevují drobné momenty normálnosti.

„Cože? Všichni umřeli? Už zase?“

„Tohle určitě není moje vina!“

„Tady je lidí jak na Václaváku, já myslela, že nás přežilo jen pár!“