Recenze: Ať prší bojuje se zármutkem pomocí zahradní hadice a bizarního souseda

Hydrologický zázrak pro pokročilé mrzouty.

Když se v Česku řekne, že je sucho, většinou to znamená, že se v hospodě dopila poslední basa piva. V novém švédském snímku Ať prší je však sucho pojato s onou severskou osudovostí, která balancuje na hraně mezi existenciální krizí a naprostým absurdistánem. Hannes Holm, režisér, který nás před lety seznámil s ikonickým mrzoutem Ovem, se rozhodl, že jeden naštvaný dědek v portfoliu nestačí. Tentokrát se ale nepokouší o sebevraždu, nýbrž o hydrologický zázrak na malé vesnici.

Hlavním hrdinou je Ingmar v podání Roberta Gustafssona, penzionovaný divadelní režisér a čerstvý vdovec, který se svou truchlivou vizáží připomíná něco mezi Stellanem Skarsgårdem po týdenním flámu a uschlým růžovým keřem. Ingmar truchlí tak intenzivně, že by mohl vyučovat kurzy negativity, a jeho jedinou životní náplní je udržet při životě záhon své zesnulé ženy. Jenže ve Smålandu nepršelo tak dlouho, že i místní krávy pravděpodobně dojí sušené mléko. A tady přichází na scénu prvky magického realismu, ale v odměřené severské variaci. Ingmar objeví tajemný kohoutek, který po otočení nespustí jen rezavou vodu, ale regulérní monzun. A to vzbudí zvědavost jak sebelítostivého souseda, tak švédských politiků.

Příběh je v jádru sladký jako stará švédská skořicová rolka, co je sice poživatelná, ale trochu drhne v krku. Máme tu klasické schéma: osamělý podivín, jehož komunikační schopnosti s dospělou dcerou Erikou jsou na úrovni těch zahradnických, a otravný soused Burman. Jonas Karlsson v roli Burmana vyniká především úchylným knírem, ale také je neřízenou střelou lokálního oportunismu. Jakmile zjistí, že soused “ovládá počasí”, okamžitě v tom vidí byznys, slávu a naději na shledání s exmanželkou. 

]Satira na lokální politiku a snahu udělat z vesnice ve Švédsku pupek světa je sice milá, ale režisér Holm jako by se nemohl rozhodnout, jestli točí hluboké drama o ztrátě blízkého člověka, nebo bláznivou komedii o dvou bizarních sousedech.Satira na lokální politiku a snahu udělat z vesnice ve Švédsku pupek světa je sice milá, ale režisér Holm jako by se nemohl rozhodnout, jestli točí hluboké drama o ztrátě blízkého člověka, nebo bláznivou komedii o dvou bizarních sousedech. Oba truchlí po svých ženách, ale taky jsou zahledění do sebe a kvůli tomu přehlíží pocity všech kolem. Atmosféra kolísá mezi poetickými záběry na vyprahlou krajinu, které jsou mimochodem vizuálně úchvatné, a momenty, kdy postavy pobíhají v dešti jako postavičky z Teletubbies. Na scénáři se podíleli snad všichni zúčastnění a to možná hodně vysvětluje.

Silnou stránkou je bezpochyby ono téma truchlení. Sledovat Ingmara, jak bojuje se svou prázdnotou skrze „ovládání deště“, je metafora, která by i zkušeného psychoterapeuta dohnala k slzám. Je to absurdní, je to směšné a je to velmi lidské. Film se dotýká faktu, že dospělí se se svými rodiči často neumí bavit o ničem podstatnějším než o počasí. Tady je to počasí doslova středobodem vesmíru, což krásně ilustruje neschopnost postav říct si prosté „mám tě rád“ bez toho, aniž by u toho musela hrozit přírodní katastrofa. Režie je jistá v momentech, kdy se nic moc neděje a postavy jen tak jsou, ale jakmile se děj pokusí o nějaký větší útok na srdce diváka, začne se to celé zamotávat jako zahradní hadice. Vedlejší postavy, zejména různí úředníci a poradci, se objevují a mizí s motivacemi, které jsou nejasné.

Ať prší asi nikoho neurazí, pohladí po duši svou mírnou ujetostí, ale v paměti nám nezůstane déle než předpověď počasí na zítra. Je to takový ten průměrný zážitek se špetkou roztomilosti, který vám připomene, že i ten největší bručoun v ulici možná jen potřebuje někoho, kdo by si s ním popovídal. Klidně o počasí. Nicméně, pokud máte slabost pro suchý severský humor, magické kohoutky a sousedy, co vám lezou na nervy, budete se bavit.

Je to zázrak, kouzlo, nebo vzkaz ze záhrobí?

Ve vedlejší roli knír.

„Na jaře už nezaseju…“