Recenze: Poslední Viking míchá násilí s empatií, humor s bolestí a absurditu s pochopením

Silné téma viny, odpovědnosti a mužské neschopnosti mluvit o citech. 

Tato černá dánská komedie nás přivítá s úsměvem a vzápětí bez varování dostaneme ránu pěstí. Je směšná, brutální, něžná i syrová zároveň, jako rodina, když se přestane přetvařovat. Emoce se tu řeší zásadně násilím nebo útěkem. Atmosféra je hutná, ne však dusivá: připomíná mlhu, která nás donutí zpomalit a dávat si pozor, kam šlapeme. Jeden moment se smějeme Beatles coveru, v tom dalším nám úsměv ztuhne, protože teče krev. A i když to do sebe všechno občas úplně nezapadne tak hladce, jak by si tvůrce přál, právě tahle neuhlazenost dává filmu jeho podivnou, neklidnou energii.

Režisér Anders Thomas Jensen míchá násilí s empatií, humor s bolestí a absurditu s pochopením, které přichází v těch nejnečekanějších momentech. Po patnácti letech vězení se hlavní hrdina Anker vrací na svobodu s jediným cílem: vykopat peníze, které kdysi zakopal jeho mladší bratr Manfred. Malý detail, Manfred si nepamatuje kde. Vlastně si nepamatuje skoro nic. Vždycky byl jiný, ale jeho osobnost se už úplně rozpadla a teď je to nový člověk: John Lennon. Oslovte ho špatně a vyskočí z jedoucího auta. Což je vlastně docela přesná metafora toho, jak tenhle film zachází s realitou.

Z loupežného filmu se rychle stává podivná rodinná terapie, výprava do narušené paměti obou bratrů, která se rozpadá jako staré rodinné album.Z loupežného filmu se rychle stává podivná rodinná terapie, výprava do narušené paměti obou bratrů, která se rozpadá jako staré rodinné album. Jensen staví příběh na otázce „kdo jsme, když si přestaneme pamatovat, kým jsme byli“. Zapomínání tu není nemoc, ale obranný mechanismus. A platí to nejen pro Manfreda, ale hlavně pro Ankera, který si zoufale odmítá připustit vlastní vinu. Tvrdí, že chrání bratra, ale ve skutečnosti chrání sám sebe před tím, aby si musel přiznat, že láska a násilí se u něj už dávno slily v jednu věc.

I když příběh je šílený a proměnlivý, nezaniknou v něm ani herecké výkony. Nikolaj Lie Kaas jako Anker je nepředvídatelný a zapšklý, že mu nikdy nic nevyjde. Přitom tu nejlepší věc na světě, svou rodinu, má přímo před sebou, jak bychom řekli o romantické komedii. To, co by u jiného herce bylo nehratelné, Kaas promění v tragikomickou studii muže, kterého od dětství definovala brutalita a který netuší, jak z ní ven. Mads Mikkelsen jako Manfred/John Lennon je naopak tichou rozbuškou chaosu. S odpudivým účesem, mrtvolným pohledem a fyzickou komikou, která by mohla sklouznout k frašce, ale nikdy to neudělá. Mikkelsen hraje muže, který si vybral jinou identitu ne proto, že by byl blázen, ale proto, že ta původní byla k nevydržení. Je silný, oddaný a zvláštním způsobem čestný. Film tím nenápadně říká, že šílenství není vymknutí se realitě, ale často její logický důsledek. Vedlejší postavy působí jako přehlídka lidí, kteří by v jiném filmu byli „excentričtí“, ale tady jsou jen dalšími variacemi na téma narušené rovnováhy. Od vtíravé domácí přes suchého psychiatra až po bizarní Beatles cover band, všichni jsou svým způsobem mimo. Jensen tím elegantně relativizuje pojem normality: diagnózu tu má jen ten, kdo se ještě pokouší zapadnout. Ostatní už to vzdali a je jim překvapivě lépe.

Vizuálně je Poslední Viking nádherně nevlídný. Les je klidný, zrádný, plný míst, kde něco leží zakopané a nemělo by se to vytahovat. Kamera pracuje s prostorem jako s pamětí: některé věci zůstávají rozostřené, jiné se vracejí v brutálních záblescích. Vzápětí nás rozhodí extrémně pozitivní píseň. A právě tenhle kontrast funguje nejlépe ve chvílích, kdy film nechá humor a násilí existovat vedle sebe bez vysvětlování. Jenže pak přijde problém tempa. Druhá část filmu se místy táhne jako výčitka svědomí, která už zazněla mockrát, ale stále ji nedokážete umlčet. Některé scény by si zasloužily zkrátit, jiné dotáhnout. Přechody mezi groteskou a brutalitou občas působí spíš neobratně než záměrně. A i když Jensen tvrdí, že násilí je jazykem jeho hrdinů, ne vždy má co říct. 

Pod tím vším ale bublá silné téma viny, odpovědnosti a mužské neschopnosti mluvit o citech. Tohle je film, kde se „mám tě rád“ překládá jako „nechám tě žít“. Kde objetí nahrazuje facka a loajalita znamená společně nést následky špatných rozhodnutí. Pohádka o vikingském bratrství, která film rámuje, není sentimentální metafora, ale krutý vtip: rovnost dosažená mrzačením. Přesně tak funguje i vztah hlavních hrdinů, milují se natolik, že si navzájem ubližují.

Poslední Viking není film pro každého. Je drsný, nevyrovnaný jako jeho hrdinové, místy nepříjemný a odmítá diváka chránit. Není ani nejvybroušenějším dílem této tvůrčí sestavy, ale má koule, které si jiné filmy půjčují jen na plakát. Z paměti možná vyprchá, ale otázky, které položí, zůstanou. Třeba ve chvíli, kdy si uvědomíte, že i vy máte někde něco zakopaného. Někdy je být sám sebou nepříjemné, ale pořád lepší, než zapomenout úplně.

„Ty jsi zase upadl na mou pěst?“

Bratři se chrání a zároveň si neustále ubližují.

Vedlejší postavy skrývají vlastní šílenství.