Norimberk není jen další film o nacistech.
Snímek Norimberk se tváří jako další položka na dlouhém seznamu děl o nacistech, procesech a vině. Člověk čeká těžký, didaktický kus, který bude připomínat povinnou školní exkurzi: jdete, protože musíte, a těšíte se, až budete venku. Jenže pak se stane něco znepokojivého: Norimberk vás vtáhne. Ne jako historická přednáška, ale jako tiché šeptání do ucha. A vy posloucháte velmi pozorně.
Staví na rozhovorech. Na slovech, která v pozadí znamenají něco trochu jiného.Děj se odehrává v rozbombardovaném městě, které ještě nestihlo setřást prach z trosek ani vinu ze svědomí. Americký armádní psychiatr Douglas Kelley přijíždí do věznice, aby posoudil psychický stav nacistické špičky před procesem, jenž má světu poprvé definovat pojem válečných zločinů. Jeho hlavním „pacientem“ je Hermann Göring, muž, který teď bude pykat za moc, kterou měl, a přesto působí, jako by se stále vyhříval v jejím zbytkovém teple. Film nestaví na velkých bitevních scénách ani na patosu tribunálu. Staví na rozhovorech. Na slovech, která v pozadí znamenají něco trochu jiného.
Russell Crowe coby Göring působí jako muž se smyslem pro humor, vysokou inteligencí a nebezpečně nakažlivým šarmem. Směje se, argumentuje, vzpomíná na rodinu, a zároveň s naprostým klidem přesouvá odpovědnost za miliony mrtvých někam do mlhy „rozhodnutí jiných“. Crowe hraje Göringa výtečně děsivě: čím víc působí lidsky a sympaticky, tím víc vás mrazí. Protože film nenutí ho nenávidět. Nutí vás pochybovat o vlastním komfortu při tom, jak snadno se dá lidskost zaměnit za … a tady si dosaďte podle svého.
Rami Malek v roli Kelleyho začíná jako sebevědomý profesionál, který věří v sílu vědy, diagnóz a chladného odstupu. Jenže jeho jistoty se pomalu rozkládají. Najednou sledujeme člověka, který si uvědomuje, že objektivita může být jen jiný druh slepoty. Jejich slovní souboje jsou jádrem filmu a fungují jako šachová partie, kde obě strany hrají s vědomím, že figurky jsou živé. Připomínka, že za každým intelektuálním cvičením o vině a právu stojí konkrétní těla.
Do širšího rámce vstupuje Michael Shannon jako hlavní žalobce – muž, který nese tíhu historie na svých bedrech a ví, že každý jeho krok bude jednou citován v učebnicích. Shannon je vážný, ale ne nudně, přesný, působí jako kotva, která film drží u země. Další vedlejší role dodávají filmu strukturu a pocit, že sledujeme mnohem víc než jen duel dvou eg.
Ano, film není bez chyb. Některé motivy by si zasloužily větší hloubku, některé postavy víc prostoru. Finální posun v dynamice vztahu mezi Kelleym a Göringem může působit lehce uspěchaně. A pokud hledáte radikálně odvážný, formálně experimentální snímek, Norimberk vás možná neuspokojí. Ale jako pečlivě natočené, silně zahrané a myšlenkově nepohodlné drama funguje překvapivě dobře.
Největší síla Norimberku ale neleží v tom, že by byl „filmem o nacistech“. To by bylo příliš snadné. Je to film o lidech. O tom, jak snadno lze zlo obléct do uniformy, opatřit ho rodinnou fotografií a přesvědčivým vysvětlením. O tom, že věta „jen jsem plnil rozkazy“ nezmizela s koncem války. A že hranice mezi námi a „jimi“ je často tenčí než papír soudního spisu. Režisér a scenárista James Vanderbilt zvolil staromódní, až klasickou formu vyprávění. Film je pečlivě vystavěný, tempo je čitelné, dialogy jasně míří k pointám. Pro někoho to může být slabina, Norimberk občas až příliš zřetelně podtrhuje své myšlenky, jako by se bál, že divák nedává pozor. Některé paralely k současnosti jsou vysloveny nahlas, místo aby zazněly mezi řádky. Ano, film je v tomto extrémně „stravitelný“. Ano, občas zjednodušuje. Ale možná je to záměr. Možná právě proto funguje jako varování pro masy, ne jen pro zasvěcené.
Je skvělé vidět, když události před osmdesáti lety působí tak naléhavě. Norimberk totiž nenabízí uklidňující distanc minulosti. Místo toho se ptá: opravdu si myslíte, že by se to nemohlo stát znovu? Ale klidně zítra. Možná už dnes. Tady, ne někde daleko. Stačí jen, aby se našlo dost lidí, kteří budou tvrdit, že vlastně jen dělali svou práci. A možná právě proto ve snímku funguje i ta lehká zjednodušenost: jako jasně čitelný nápis na zdi, kolem které chodíme každý den a děláme, že tam není.
I při válečném procesu se najde chvilka na flirt.
Tento soud neměl obdoby.
„Ale to máte špatně přeložené…“
Norimberk / Nuremberg
Je skvělé vidět, když události před osmdesáti lety působí tak naléhavě. Norimberk totiž nenabízí uklidňující distanc minulosti. Místo toho se ptá: opravdu si myslíte, že by se to nemohlo stát znovu? Ale klidně zítra. Možná už dnes. Tady, ne někde daleko. Stačí jen, aby se našlo dost lidí, kteří budou tvrdit, že vlastně jen dělali svou práci. A možná právě proto ve snímku funguje i ta lehká zjednodušenost: jako jasně čitelný nápis na zdi, kolem které chodíme každý den a děláme, že tam není.
- Hodnocení
