Svět se uzdravuje. Jen lidé ne.
Virus zuřivosti už dávno není hlavní hrozbou. Je to něco, s čím se přeživší naučili žít. Skutečný horor přichází až ve chvíli, kdy se setkáte s dalšími lidmi. U infikovaných totiž aspoň víte, co od nich můžete čekat. Film navazuje bez zaváhání přesně tam, kde jsme minule zůstali stát s pocitem, že naše puberta byla možná nakonec docela fajn. Spike je stále chlapec, který musí dospět rychleji, než by měl. Ocitá se mezi fanatickou partou následovníků Jimmyho, samozvaného proroka, který si z traumatu vyrobil liturgii. A na druhé straně je doktor Kelson, muž vědy, rozumu a smíření se smrtí. Je lékařem v době, kdy medicína nemůže zvítězit, a přesto se odmítá stát cynikem.
Jack O’Connell hraje Jimmyho s odpudivou lehkostí člověka, který není obyčejný padouch, ale kazatel apokalypsy, influencer konce světa. Jeho víra není duchovní, je performativní. Každé slovo je gesto, každé mučení rituál, každá oběť argument. O’Connell mu dává děsivou charismatičnost, díky níž chápeme, proč by ho lidé následovali. Ne proto, že by byl silný, ale proto, že nabízí jednoduché odpovědi v chaotickém světě. A jednoduché odpovědi jsou vždycky nebezpečné.
Ralph Fiennes ho ale přesto přehraje. Jeho Kelson je hypnoticky klidný, hluboce lidský, a zároveň odzbrojujícím způsobem vtipný. Fiennes dokáže proměnit i ty nejtemnější momenty v černou komedii. Kelsonův humor není únikem, ale formou odporu. Směje se smrti, protože ji bere vážně. Směje se sobě, protože ví, že ego je první krok ke krutosti. Je to herecký výkon, který osciluje mezi šamanskou moudrostí, unaveným klaunem a lékařem, jenž pochopil, že největší lék není ten na prodloužení života, ale na strach z jeho konce.
Spike v podání Alfieho Williamse tentokrát ustupuje do pozadí, ale jeho přítomnost je klíčová. Je svědkem. Vidí, pamatuje si, přemýšlí, a ještě se nerozhodl, čemu uvěří. Velkým překvapením je i Samson, nakažený „alfa“, kterému Chi Lewis-Parry propůjčuje nejen fyzickou hrozivost, ale i zvláštní melancholii. Film skrze něj pokládá jednu z nejnepohodlnějších otázek celé série: kde vlastně končí lidskost? A kdo má právo rozhodnout, že už skončila?
Násilí je všudypřítomné a přesto banální. Příběh velmi zpomalil a kamera se často dívá jinam než dřív.Režisérka Nia DaCosta asi nebude největší oblíbenkyní fanoušků série, ale dokáže dát filmu v potřebných chvílích metalovou tvrdost i meditativní klid. Násilí je všudypřítomné a přesto banální. Příběh velmi zpomalil a kamera se často dívá jinam než dřív: na ticho, na přírodu, která znovu dýchá. Svět se uzdravuje. Jen lidé ne. Scénář Alexe Garlanda je plný dialogů (či monologů), které se zarývají pod kůži. I když je občas znát, že jde o prostřední kapitolu trilogie.
28 let poté: Chrám z kostí je možná jedním z nejklidnějších hororů, které kdy vznikly. Nesnaží se diváka zahltit akcí, spíš ho nutí setrvat v nepohodlí. Násilí je tu banální, téměř všední. Skutečný šok přichází ve chvílích ticha, kdy si uvědomíme, že lidstvo přežilo apokalypsu, ale možná ztratilo schopnost empatie. Příroda kvete, zvířata se vrátila, svět se uzdravuje. Jen člověk zůstává stejný. Nebo horší.
Doktor se vrací s úlovkem…

Za největšími zhýralostmi nemusí stát virus, ale člověk.

Snímek má čím překvapit.

28 let poté: Chrám z kostí / 28 Years Later: The Bone Temple
28 let poté: Chrám z kostí je možná jedním z nejklidnějších hororů, které kdy vznikly. Nesnaží se diváka zahltit akcí, spíš ho nutí setrvat v nepohodlí. Násilí je tu banální, téměř všední. Skutečný šok přichází ve chvílích ticha, kdy si uvědomíme, že lidstvo přežilo apokalypsu, ale možná ztratilo schopnost empatie. Příroda kvete, zvířata se vrátila, svět se uzdravuje. Jen člověk zůstává stejný. Nebo horší.
- Hodnocení







