Recenze: Hamnet nás drží za ruku s takovou urputností, až nás začne bolet zápěstí

Snímek slibuje dodat hluboké emoce, ale poslal je Českou poštou…

Hamnet působí jako podívaná, která si je vědoma vlastní důležitosti ještě dřív, než divák vůbec stihne pohodlně dosednout do sedačky. Už od prvních minut vám jemně, ale neodbytně pokládá otázku, jež by klidně mohla viset nad plátnem jako vybledlý gobelín: zůstat či odejít, to je oč tu běží. A není to otázka existenciální, nýbrž čistě praktická, protože Hamnet je po velmi dlouhou dobu úmorně nudný, byť esteticky podmanivý, a pomalý jako středověký pohřební průvod, u něhož pořád čekáte, že se něco stane. Jenže ono se to „něco“ ne a ne dostavit, a tak místo dramatu sledujeme obřadné mlčení střídané porodními bolestmi a významné pohledy do dálky, které nám slibují dodat hluboké emoce, ale poslaly je Českou poštou…

Jak těžké je vyprávět smutný příběh o mladém páru, kterému zemře dítě? A co když k tomu přidáte fakt, že jde o domnělý původ jedné z nejslavnějších her všech dob a že v hlavních rolích stojí dva herci, kteří se urputně hlásí o Oscara? Režisérka Chloé Zhao se rozhodla, že v tom publikum nenechá ani na vteřinu samotné. Drží nás za ruku s takovou urputností, až nás začne bolet zápěstí. Když už se něco stane, všechno je vysvětleno, zvýrazněno, podtrženo, obkrouženo, vykřičeno do světa. Film nás zavede do domu plného ticha, kde nás uvězní, zabední okna i dveře a nedává prostor náhodě ani interpretaci. Některá témata si to žádají. Avšak smutek, který sdílí celé lidstvo napříč staletími, určitě ne.

Příběh sleduje Agnes (Jessie Buckley), podivínku z venkovské komunity, ženu spojenou s lesem, hlínou a jakousi polomagickou intuicí, a mladíka (Paul Mescal), který píše verše a jednou se stane slavným, i když film jeho jméno dlouho úzkostlivě nevyslovuje, jako by šlo o sprosté slovo. Setkají se, políbí se, vezmou se, narodí se jim děti. Jedno z nich zemře. Pět set let starý spoiler, který přesto tvoří emocionální vrchol filmu, hlavně proto, že se tu konečně děje něco hmatatelného, něco skutečného, něco, co není jen metaforou přilepenou na další metaforu. Nemoc, strach, smrt a zármutek mají v Hamnetovi větší sílu než veškerá poetická šeptání předtím.

Herecké obsazení je bezpochyby jednou z hlavních zbraní filmu. A zároveň jeho pastí.Herecké obsazení je bezpochyby jednou z hlavních zbraní filmu. A zároveň jeho pastí. Jessie Buckley je živel, křičí, mlčí, dívá se a truchlí tak intenzivně, až máte pocit, že se snad i plátno v kině každou chvíli roztrhne. Její Agnes je fascinující, ale zároveň až manipulativně vystavěná jako ikona bolesti. Agnes je spíš archetyp než postava. Lesní čarodějka, Matka, zosobněný žal. Kamera ji miluje natolik, že jí nedovolí být obyčejná, a tím ji paradoxně zbavuje lidskosti. Mescal jí tiše sekunduje, ustupuje do pozadí, hraje muže, který svůj žal přetavuje v práci, zatímco jeho žena se v něm topí. Oba podávají technicky skvělé výkony, jenže problém je, že se z nich nikdy nestanou postavy z masa a kostí. Jsou to spíš krásně nasvícené sochy. Díváme se na ně z dálky, obdivujeme jejich bolest, ale málokdy ji skutečně sdílíme.

Film je vizuálně okouzlující, příroda dýchá, barvy pulzují, světlo se láme přes listí stromů jako v reklamě na melancholii. Jenže tahle estetická dokonalost postupně začne nudit a dusit nás. Atmosféra je nepohodlná jako příliš dlouhý oční kontakt s cizím člověkem. Max Richter zaplavuje snímek hudbou tak naléhavou, až si člověk začne klást otázku, zda ho scéna dojímá sama o sobě, nebo jen proto, že mozek reaguje na známý emocionální spouštěč jako Pavlovův pes. Když zazní notoricky proslulý motiv v závěru, funguje… ale taky trochu manipuluje. Je to Ariadnina nit pro diváky, kteří by se náhodou ztratili a nevěděli, že TEĎ mají spustit slzy. Hamnet deklaruje lásku k tichu, ale ve skutečnosti ho nesnese. Jakmile hrozí prázdno, okamžitě nastupuje hudba. Jako by Zhao nevěřila, že divák unese nicotu, kterou smutek skutečně je.

Zajímavé je, že Hamnet nejlépe funguje ve chvílích, kdy přestane tak úporně tlačit na pilu. Kdy nechá své postavy dýchat, žít, být lidmi. V raných pasážích dává příběh prostor náznakům, tichu, drobným gestům. Právě v těchto chvílích se do popředí nenápadně dostává nejpřesvědčivější postava celého filmu, malý Hamnet. Jacobi Jupe nepřehání, netlačí na emoce, nehraje „na efekt“. Ve filmu plném okázalého truchlení působí jako jediný skutečně živý člověk. Vrchol přichází ve scéně, kdy se snaží obelstít smrt výměnou za svou umírající sestru, moment tak jemný a lidský, že na okamžik odhalí, jak silný Hamnet mohl být. V tom jediném gestu dětského zoufalství, bratrské lásky a snahy chránit je obsaženo víc emocí než ve všech scénách dospělého kvílení za doprovodu smyčců. Zhao tak nejcitlivěji zachází se smrtí skrze dítě, zatímco dospělí ji proměňují v performanci, někdy až v soutěž o to, kdo trpí víc. Smrt je tu skutečně dojímavá, než ji převezmou dospělí a začnou ji interpretovat.

A po ní jako by se film zalekl prázdna, které po ní zůstalo. Vyplní ho křikem, hudbou, symboly, až se z osobního truchlení stane téměř emocionální atrakce. Závěr, opřený o vznik Hamleta a údajnou katarzi, je efektní, místy až podezřele. Pokud skutečně platí, že všechno předtím bylo tak těžkopádné jen proto, aby poslední půlhodina mohla zazářit, pak je to strategie pochopitelná, ale poněkud cynická. Význam Shakespearových veršů se tu smrskne na jednoduché sdělení: lidé truchlí různě. Což je pravda stará jako lidstvo samo. A možná právě proto by snesla méně vysvětlování.

Hamnet diváka nenabádá k empatii, ale nutí ho k ní. Je to působivý film o katarzi skrze umění, ale je si až příliš vědom své vážnosti a oscarových ambicí. Sledujeme postavy jako loutky za doprovodu hlasu vypravěče. A tak se znovu vrací ta úvodní otázka: zůstat či odejít? Upřímně, pokud by Hamnet běžel v televizi, pokušení přepnout nebo začít koukat do telefonu by bylo silné. Přesto má cenu vydržet. Ne proto, že by film vždy bavil, ale proto, že v závěru alespoň na chvíli připomene, proč některé příběhy přežily staletí. A proč jiné, byť krásné a bolestné, zůstanou jen pečlivě naaranžovaným exponátem za sklem.

„Na fotkách to AirBnB vypadalo mnohem útulněji…“

Mescal nemešká a už útočí na filmové ceny.

„Co to proboha pořád píšeš?“