Recenze: Ozvěna připomene temný artefakt z mexické historie

Horory si vždycky najdou svoje publikum. Jenom se poměrně často stává, že ty, kterým by stačilo uvedení na streamovacích platformách, se z nějakého důvodu dostanou až na stříbrné plátno. Ale jak je to v případě Ozvěny?

Kdekdo by asi souhlasil s tvrzením, že při sledování basketbalového zápasu v tělocvičně plné lidí není, čeho se obávat. Ale vyprávějte to Masonu Raymoreovi. Tenhle teenager mohl mít celý život před sebou, kdyby se nedopustil té velké chyby, že písknul do prastaré píšťaly s vyobrazenou lebkou. Co na tom, že v poslední sekundě onoho duelu hodil trojku a jeho tým vyhrál. Před vlastní smrtí přivolanou z budoucnosti ho to nezachrání. O půl roku později přichází do stejné školy Chrys, což je zkrácený výraz jména Chryzantéma, což má svůj zjevný symbolický význam. Její otec už není mezi živými. Tuhle informaci se dozvěděl student Dean (Jhaleil Swaby) a hned to nově příchozí slečně dá sežrat. Školní kráska Grace (Ali Skovbye), jeho přítelkyně, svou pravou tvář takříkajíc teprve ukáže. Alespoň, že Chrysin bratránek Rel (Sky Yang) je fajn. A co se Ellie týče, není od prvního pohledu nejmenších pochybností, že se jí hlavní hrdinka velmi líbí. Dobrá zpráva je, že přitažlivost je vzájemná. Vlastně pro všechny uvedené mohlo jít o odraz k lepším zítřkům, kdyby Chrys ve škole nezdědila skříňku po Masonu Raymoreovi a nenašla v ní jistý prastarý artefakt …

Co když nechci umřít?Tahle píšťala smrti skutečně existuje. Ve filmu se tvrdí, že je možná mayská, možná olmécká. Pravda je, že ji používali aztéčtí kněží při svých krvavých rituálech. V hororech se často setkáváme s nějakým zlým předmětem. To představuje samo o sobě slibnou premisu. Může to být například spiritistická deska (Ouija), prokletá páska (Evil Dead) nebo panenka (Annabelle), která spadá do universa V zajetí démonů. Režisér Corin Hardy do něj přispěl spin-offem nazvaným Sestra, kterým rozhodně nevyděsil. Expozice Ozvěny taky nepřináší nic, co by mělo potěšit hororové fanoušky a fanynky, jelikož úvodní dvě smrti ze všeho nejvíc nutí obrátit oči v sloup. Právě o smrt tady přitom jde především, protože čeká každého z nás. Nejlépe to asi demonstruje moment, kdy se Chrys Masonovy babičky zeptá: „Co když nechci umřít?“ A ona odpoví: „Tak ses neměla narodit.“ Později začne být režisér se scenáristou mnohem vynalézavější, a co se explicitnosti týče, výrazně přitlačí na pilu. Všemu přidává vizuální stránka, v jejímž rámci se tvůrci většinově nesnaží o žádné nereálné kejkle.

Každopádně, vhodnějším názvem než Ozvěna by bývala byla Píšťala. Vedle ní se lehce pořeší také drogy – konkrétně ve scéně, kterou doprovází song Omen od skupiny The Prodigy, jejíž členové se nikdy netajili tím, že mají rádi zakázané látky. Ale ať už je hororová zápletka jakákoliv, snad více než v kterémkoli jiném žánru záleží na postavách. Ty musí být především něčím sympatické, abychom jim mohli držet palce. V poslední době nejvíce potěší, když se nechovají jako idioti, aby se mohlo stát něco strašidelného. Z tohoto pohledu je v Ozvěně naštěstí všechno v pořádku. V těch nejdůležitějších úlohách se navíc představují Dafne Keen, která od nadhodnocené komiksárny Logan: Wolverine herecky vyzrála, a taky Sophie Nélisse, kterou si mnozí/mnohé určitě budou pamatovat ze Zlodějky knih. Oběma v jejím snažení fandíme, přestože víme, že ač jejich situace není jednoduchá, existuje řešení, které by mohlo všechno navrátit zpět do normálních kolejí. Středoškolské prostředí navíc funguje nejen v hororech – viz například Fakulta, jelikož se očekává, že na střední chodili z diváků a divaček skoro všichni, a tudíž vědí, že to v některých ohledech může být složitější období.

V řadě případů se rovněž stává, že zákeřnější než nadpřirozené entity a posedlé věci bývají lidé. V případě Ozvěny to vypadá, že na tuhle vlastně celkem smysluplnou tradici bude chtít navázat mládežnický pastor Noah (Percy Hynes White), jehož nezajímá náboženství, nýbrž záliba v prodávání drog, přestože se už jedné z jeho „oveček“ staly osudnými. Svým charakterem a přístupem jenom dokazuje, že v oblasti, kde se příběh odehrává, nezbylo místo pro cokoli božského: nevinní trpí za svoji mladickou nerozvážnost, případně za to, že se ocitli ve špatnou dobu na špatném místě. A i když můžou od někoho zkušenějšího dostat užitečnou radu, ve finále pořád musí všechno zvládnout sami. Bohužel i pro Ozvěnu platí, že negraduje, protože nejintenzivnější scéna není ta, která má přinést celkové rozuzlení. Celkově se nelze zbavit dojmu, že jsme od filmu právem mohli očekávat více, jelikož se na jeho vzniku zjevně podíleli talentovaní tvůrci, talentovaní herci a talentované herečky.

Ozvěna si svoje uvedení v kinech rozhodně obhájí, třebaže se s největší pravděpodobností nenajde nikdo, kdo by ji označil za svůj nejvíc nejoblíbenější horor. Kdyby vznikla v osmdesátkách, jistě by se o ní mluvilo o poznání hlasitěji. Nezapadla by, přestože tehdy bylo mezi horory hodně na výběr. Jako pohádka pro dospělé funguje, řemeslné zpracování je samo o sobě nadprůměrné a minimálně Dafne Keen má velkou šanci se zařadit po bok Nell Tiger Free, Maiky Monroe, Jessiky Rothe či Sophie Thatcher mezi novodobé Scream Queens. Ale Hollywood po La Lloroně: Prokleté ženě opět ukázal, že děsivé náměty z mexické, potažmo latinskoamerické historie, nedokáže patřičně vytěžit. Určitý posun však nacházíme, poněvadž se tentokrát nedá příliš předpokládat, že by se našel větší počet těch, kteří by cesty do kina na Ozvěnu litovali, protože ty poutavé pasáže ty nevýživné určitě předčí. A ještě jedno upozornění: vyplatí se počkat si na scénu mezi závěrečnými titulky.

„Být! To je, oč tu běží.“