Recenze Dívka Momo a zloději času: Máte chvilku? Film, který vám chce ukázat její hodnotu

Vyprávění o tom, jak vzácný je každý jeden nádech.

Zkuste se na moment zastavit a zamyslet nad tím, jak nakládáte se svým časem. Snažíte se číst novinky ze světa během čištění zubů a vyřídit pět e-mailů, zatímco předstíráte, že plně vnímáte chuť své večeře? Michael Ende, tvůrce Nekonečného příběhu, už před padesáti lety věděl, že čas je jediná měna, kterou si nelze koupit ani půjčit. Tato doba možná více než jiná potřebuje připomenout, že svůj čas bychom měli trávit plnohodnotně prožitý. Režisér Christian Ditter nám nyní servíruje tuhle pravdu v moderním balení, které se leskne jako displej nového smartphonu.

Příběh nás zavádí do malebného městečka, jako vystřiženého z katalogu na snovou dovolenou. Momo, tajuplná zrzka s podivuhodnými kudrnami a ještě zajímavějším talentem: umí totiž doopravdy naslouchat. V jejím podání to není jen to naše unavené Hm, které pouštíme směrem k dětem, když zrovna něco melou, ale je to magický proces, při kterém z lidí padá přetvářka. Na scénu ale nastoupí moderní korporace se skvělým marketingem, která přiměje lidi jen pracovat a být za každou cenu efektivní s příslibem naspořeného kvalitního času. Jsou to takoví elegantní upíři v šedém, kteří nesají krev, ale naše společné rodinné chvíle. A že v tom ještě ke všemu bude nějaký háček, o tom nemusíme pochybovat. Ale naštěstí je tu právě Momo.

Vizuálně je film pastvou pro oči a Alexa Goodall v hlavní roli je trefou do černého.Vizuálně je film pastvou pro oči a Alexa Goodall v hlavní roli je trefou do černého. Škoda, že výrazný vzhled dost často předčí její herecký výkon, ale to děti snadno přehlédnou. Bude je rozptylovat magická želva i další bytost na straně dobra v podobě příjemně roztržitého Martina Freemana. Scény v říši, kde obří kyvadlo krájí nekonečno nad hladinou vody jsou momentem, kdy triky neslouží jen k ohromení, ale ke skutečnému vyprávění o tom, jak vzácný je každý jeden nádech. Tady Ditter ukazuje, že umí vdechnout život i něčemu tak abstraktnímu, jako je čas, a vytváří svět, ve kterém se i my rodiče na chvíli přestaneme dívat na mobil.

Taky ale narážíme na největší ironii celého snímku, která drhne jako písek v soukolí luxusních hodinek a kterou jako dospělí diváci nejspíš pocítíte nejvíc. Film, který nás varuje před tím, abychom nežili příliš rychle, sám pádí kupředu jako důchodce na elektrokole spěchající do supermarketu na salám v akci. Režie je sice řemeslně precizní, ale tak moc se bojí, aby se moderní dítě zvyklé na desetivteřinová videa na TikToku nenudilo, že zapomíná nechat klíčové scény dozrát a usadit. Myšlenka, že sociální sítě a neustálé sledování produktivity nás okrádají o duši, je v roce 2026 trefnější než kdy dřív, ale film se po ní jen tak lehce sveze, aniž by nám dal prostor o tom s dětmi v kině hlouběji přemýšlet. Třeba když se jedna z vedlejších postav stane hvězdou, což je motiv s obrovským potenciálem pro debatu o influencerském světě, ale scénář se neodváží jít pod kůži a skutečně se zeptat, proč jsme (či naše děti) tak hladoví po virtuální pozornosti.

Závěrečné vítězství sice vrátí čas do rukou lidí, ale otázka, jak se změní jejich podmínky a zda budou mít možnost čas skutečně smysluplně využít bez tlaku na výkon, zůstává viset ve vzduchu jako nedopsaný domácí úkol. Přesto je tento snímek nesmírně důležitou připomínkou naší vlastní konečnosti a hodnoty pozornosti, kterou věnujeme svým blízkým.

V době, kdy se naše životy smrskly na nekonečné scrollování a bezduché koukání do přístrojů, je osvěžující slyšet, že čas neexistuje na displejích, ale v našich srdcích. Po zhlédnutí pohádky se třeba přimějete na chvíli ten mobil v kapse nechat spát a místo kontroly notifikací raději pevně stisknete ruku svého dítěte a užijete si přítomný okamžik.

Pohádková podoba agenta Smithe.