Recenze: Někdo to rád v Plzni je jako večer se spoustou piv, sice si moc nebudete pamatovat, ale víte, že bylo veselo

Herci tu ze svých plochých figurek dolují maximum.

Plzeňská dvanáctka má říz, ale tenhle řemeslný speciál Martina Horského nám hlavu zas tolik nezamotá, ovšem pije se tak lehce, že mu ten trochu křečovitý scénář a přemíru náhod odpustíme. Přestože pod tou hustou pěnou hvězdného obsazení mu chybí trochu plnější tělo a výraznější příběhový dozvuk. Snímek se přitom pokouší o nemožné: nacpat do necelých dvou hodin životy snad poloviny západních Čech a tvářit se u toho, že osud je jenom takový rozverný bachař, co vás občas pustí na vycházku za láskou.

Režisér se rozhodl pro strategii náletu na divákovy emoce. Postav je tu tolik, že by zaplnily hokejový stadion a jejich osudy jsou propletené jako na nějaké vsi. Máme tu Miroslava Donutila, který se po dekádách vrací z Ameriky, aby zjistil, jestli stará láska nerezaví, nebo jestli jen dostala patinu jako měděné kotle na pivo. Pak je tu Štěpán Kozub, který “bojuje” s věštbou smrti s nasazením profesionálního hypochondra. K tomu spousta těhotných žen, plodný svůdník, “pekař”, od kterého byste nic ochutnat nechtěli, a sprostý papoušek, který je v podstatě jediným upřímným glosátorem celého toho milostného chaosu.

Herci tu ze svých plochých figurek dolují maximum a jejich mimika a bezpochyby také improvizace často zachraňuje spoustu scén.Horský sází na to, že když před kameru postaví spoustu zářivých hvězd, divák si nevšimne, že všechny ty příběhy jsou prostě jen lacinou záminkou, jak… dát dohromady film se spoustou zářivých hvězd. Právě plejáda známých tváří, od Pechláta přes Issovou, Bokovou, Taclíka, až po neúnavného Lábuse se Zedníčkem, drží film nad vodou i ve chvílích, kdy tempo začne připomínat jízdu stoletého cyklisty do kopce. Herci tu ze svých plochých figurek dolují maximum a jejich mimika a bezpochyby také improvizace často zachraňuje spoustu scén.

Atmosféra Plzně je sice vábivá, ale film se v ní chová jako turistický průvodce, který vás provede jen po náměstí a do pivovaru, ale zapomene vám ukázat ty syrovější kouty, kde žijí lidi z masa a kostí. Je to trochu promarněná šance na skutečný městský genius loci. Jakkoli jsou postavy vzdálené našim skutečným životům, opravdu zde nebyl využit dost široký rozptyl. Nepotkáme třeba drzé puberťáky nebo rodinu s malými dětmi, která řeší něco jiného než jen to, jestli si dát sex ve třech k padesátinám. Točíme se v kruhu bezdětných singles a seniorů s nečekaně vysokým libidem. Film jako by se bál, že kdyby ukázal „obyčejný“ život, přešla by nás chuť. Střih a kamera jsou důstojné, žádný úsporný režim á la televizní inscenace. Přesto se člověk neubrání pocitu jisté křečovitosti. Poselství o tom, že štěstí čeká jen v monogamním přístavu a každé nechtěné těhotenství je vlastně dar, je v českém filmu omílané tak často, že už to působí jako součást české Ústavy. Všechny ty náhody a osudová setkání jsou jen romantickou pohádkou pro dospělé. Ale i ta má své diváky, takže proč ne.

Někdo to rád v Plzni není film, který je třeba rozcupovat na kousky. Je to v jádru nenáročná, pohodová koláž, která nikoho neurazí, nikoho nenutí přemýšlet nad stavem světa a pravděpodobně se stane vděčnou kulisou v televizi, až se budou chystat chlebíčky na Silvestra. Pokud si v tom nekonečném zástupu postav najdete svého favorita, ať už nudistu Suchánka nebo tragikomického Pechláta, odejdete z kina s pocitem, že Plzeň je docela fajn místo, i když v něm lidi házejí vzkazy do pivních lahví místo aby si prostě stáhli Tinder.

„Ty jsi hrozný prase, tak jsem ti něco koupila.“

„Netušíš, jak se s někým seznámit?“ – „Nemám páru, musíme něco vymyslet.“

Divák bude muset usilovně přemýšlet, kteří čeští herci se tu k žádné roli nedostali.