Mistr a padělatelka.
Představte si starého, bílého, přechytralého muže, který nabyl dojmu, že snědl všechnu moudrost světa, vypil všechny poháry hořkosti a má výhradní právo udělovat lekce z estetiky. A teď si představte, že do jeho prachem zapadlého království vkročí mladá žena s kamenným výrazem a bez jediného slova mu dá najevo, že je ve skutečnosti jen sebestředný ješitný spratek, který zničil jediný vztah, na němž mu v životě záleželo. Přesně v této společnosti budeme trávit čas díky Stevenovi Soderberghovi. Režisér, který se často potácí tam a zpátky mezi blýskavou hollywoodskou zábavou a úsporným nezávislým filmem, natočil komorní studii lidské prázdnoty, upadající legendy a nevysvětlitelné empatie. To, co stvořil, je absurdně vtipné, kousavé, mírně melancholické a divácky strhující.
Ústřední postavou tohoto mikrokosmu je Julian Sklar (Sir Ian McKellen). Bývalý miláček výtvarných kritiků hnije ve svém londýnském domě plném sebelítosti a zahořkle čeká na smrt, zatímco natáčí Cameo pozdravy pro platící fanoušky. Každá taková nahrávka je minutovou přehlídkou čistého opovržení. Julian svou vnitřní prázdnotu maskuje nekonečným vodopádem sžíravých bonmotů a cynismu. Do tohoto zatuchlého doupěte bez špetky sebereflexe vstupuje Lori Butler (Michaela Coel). Nepřichází však jako obdivovatelka. Najaly si ji Julianovy odcizené, netalentované, parazitické děti, aby měly alespoň něco z dědictví po slavném otci. Lori má najít osm nikdy nedokončených obrazů ze slavné série Christopherové, tajně je dokončit a schovat, aby mohly být po malířově smrti velkolepě objeveny a prodány jako dosud nepoznané, ztracené mistrovské dílo. Úžasná směs chamtivosti a pomsty vůči otci, který jim celý život věnoval jen chlad a ironii. Lori se tedy vetře do Julianova domu jako nová asistentka. Jenže to, co začíná jako podvod, se velmi rychle mění v jemný duel dvou intelektů, dvou generací a dvou talentovaných eg.
Film z velké části tvoří fascinující dynamika: Julian mluví, mluví a mluví, zatímco Lori stoicky mlčí a pozoruje ho.Film z velké části tvoří fascinující dynamika: Julian mluví, mluví a mluví, zatímco Lori stoicky mlčí a pozoruje ho. A přesto se v těch zbylých minutách ticha a vzájemného oťukávání odehrávají jedny z nejpoutavějších momentů lidského spojení, jaké letos v kině uvidíte. Není tu žádná romantika, žádný vztah mistra a učně, ani otce a dcery. Když Julian konečně zavře klapačku, vynoří se pod tvrdou skořápkou zraněný člověk. Titulní Christopher totiž nebyl jen model, ale muž, jehož odchod zanechal v Julianově životě i na jeho plátnech prázdno, které umělec dokázal naplnit jen nenávistí ke světu.
Pochvala obsazení v tomto případě není pouhou povinnou recenzentskou formulací. Ian McKellen hraje Juliana s podobnou pečlivostí i tragickým rozměrem, s jakým přistupuje ke Králi Learovi. Vychutnává si každou jedovatou repliku, ale pod tou neprostupnou krustou grandiózní bravury nechává neustále prosvítat strach z bezvýznamnosti a hlubokou, dlouho potlačovanou touhu po pochopení. Michaela Coel je mu rovnocenným partnerem, přestože musí pracovat s málem. Je stoická, nečitelná, věcná a vnitřně velmi silná. Její nefalšovaný, hluboce lidský výkon ukazuje, že v moderním filmu lze emoce vyjádřit i bez přehrávání a hysterických scén. Mezi oběma aktéry funguje elektrizující, divně podmanivá chemie. Sledujeme, jak se z počátečního podvodu rodí nečekané spojenectví dvou lidí, které spojuje láska k umění. Tedy, jen k tomu naprosto špičkovému. Pokud lze filmu něco vytknout, pak snad jen to, že jeho precizní režijní kontrola a chladný odstup mohou v některých chvílích působit až příliš odtažitě. V momentě, kdy nás má příběh zasáhnout, Soderbergh občas vědomě ustoupí a zůstane rezervovaný.
Christopherové jsou mimořádně osvěžujícím důkazem, že k natočení jednoho z nejzajímavějších filmů roku stačí geniální scénář, režisér s mimořádným citem a dva herci v jednom domě, kteří si dokážou vyměňovat repliky, jakoby po sobě stříleli. A divák si užije nesmírně zábavnou, důmyslnou a lidskou podívanou, na kterou se nezapomíná.
„Děvenko, teď mě poslouchej…“
Někdy spadne jablko hodně daleko od stromu.
Vítejte v muzeu deziluzí.
Christopherové / The Christophers
Christopherové jsou mimořádně osvěžujícím důkazem, že k natočení jednoho z nejzajímavějších filmů roku stačí geniální scénář, režisér s mimořádným citem a dva herci v jednom domě, kteří si dokážou vyměňovat repliky, jakoby po sobě stříleli. A divák si užije nesmírně zábavnou, důmyslnou a lidskou podívanou, na kterou se nezapomíná.
- Hodnocení
