Třetí řada oblíbeného seriálu je od října na Oneplay a TV Nova, takže jsme si sedli s představitelkou titulní role a položili jí několik otázek.
Tatiana Dyková patří už od poloviny 90. let k nejvýraznějším a neobsazovanějším českým herečkám. První nominaci na Českého lva si připsala hned za svůj první film Indiánské léto. Nominací dohromady sesbírala čtrnáct a ve vítězství proměnila překvapivě pouze tu za drama Štěstí. Pochopitelně, že se neobjevuje pouze ve filmech, ale taky v seriálech. Případy mimořádné Marty mají v její kariéře svoje pevné místo, což po 16 dílech jistě potvrdí i nových osm, v nichž opět nebude nouze o vtipné, dojemné i jinak působivé situace.
První dvě řady Případů mimořádné Marty měly vysokou sledovanost, ale třetí řada představuje zároveň příležitost, aby se na seriál podívali i ti, kteří s Martou ještě neměli tu čest. Takže jak byste ji pro ně ve stručnosti představila?
(úsměv) Marta je naprosté energetické dělo. Je obrovsky autentická … Ona sama tvrdí, že má vysoké IQ (smích), ale u ní samotné nikdy nevíte, jestli to pravda je nebo není. Akorát ve vztazích se jí úplně nevede.
Sama jste mluvila o tom, že když seriál běží v televizi, musíte se schovávat, protože vás třeba lidi často na ulici zastavují. Je nějaká fanouškovská reakce od těchto lidí, kterou jste si zapamatovala?
Ty reakce jsou krásné. Většinou jsou takové ve stylu: „Jé, vy hrajete Martu a já vám musím říct, že je to úžasné.“ Když třeba zrovna nemám dobrý den, tak mě tyhle reakce vykouzlí úsměv na tváři a zapomenu na všechny starosti. Vím, že i mladé holky kolem deseti, třinácti let tu postavu i ten seriál milují.
Vaše filmografie je úžasně pestrá. Řekla byste, že právě Marta je postava, se kterou si vás lidi nejvíc spojují?
Nevím, jestli spojují, ale rozhodně je to výrazná a oblíbená postava. Už jenom tím, že se aktuálně natočilo už 24 dílů. Je to taková hezká perlička, ale těch perliček jsem natočila víc. (smích)
A se kterou z postav, kterou jste hrála, ať už ve filmech nebo v seriálech, byste řekla, že by si Marta nejvíc rozuměla?
Marta si moc s lidmi nerozumí, obzvláště ne s lidmi stejného pohlaví. Myslím, že vím, na co narážíte, ale paradoxně si myslím, že by si spíše našla nějakou introvertku, které jsem taky hrála … Jelikož teď běží seriál Na tělo, kde hraju takovou podváděnou, ale zároveň rozumnou a shovívavou ženu, tak s tou by si třeba rozuměla.
Už jste zmínila, že zatím bylo natočených 24 dílů. Měla jste možnost mluvit do scénářů?
Ne, to určitě ne. Ty scénáře jsou fajn. Navíc se musí dodržovat ta původní předloha, která se přepisuje pro české publikum. Myslím, že scénáře i ta role jsou skvěle napsané. Jenom se občas ptám, když v nějaké situaci nerozumím tomu, proč k ní Marta zrovna takhle přistoupila. To už je ale spíše věc mezi mnou a režisérem.
Režiséři jsou vlastně dva. Marek Najbrt a Tomáš Pavlíček. V čem byste řekla, že se nejvíc liší jejich pracovní styl?
Každý má svůj přístup, ale rozdíl tam nenajdete, protože oběma jde o to, udělat dobře ten žánr a pobavit diváka. Oba mají dobrý smysl pro humor, což mám ráda. Mají rádi vychytávat druhý plán, což mě taky baví. A za tu dobu už jsme se sehráli, takže s oběma se mně pracuje moc dobře.
Už jsme nastínili, že seriál je převzatý z francouzského originálu. Existuje ale i další verze, například americká. Chtěla jste zahraniční verze vidět předtím, než jste začala natáčet první řadu?
Jenom jsem se podívala na fotku herečky z té americké, protože tam nedodrželi červené vlasy. Takže není nabarvená a nedodržují tam ani outfity. To je podle mě chyba. Jako kdybyste chtěl dělat Pipi Dlouhou punčochu a nebyla by zrzavá, neměla by pihy a punčochy. Má se ctít něco, co někdo dobře vymyslel.
V roli Marty nosíte výrazné kostýmy. Jsou herečky, české i zahraniční, které říkají, že kostýmy pro ně nehrají až tak velkou roli, že je pro ně důležitější text. A naopak jsou herečky, české i zahraniční, které říkají, že až kostým jim pomáhá dotvářet postavu. Jak to máte vy?
Kostýmy jsou pro mě naprosto důležité! Kolikrát s tou rolí tápu, a pak přijdu na kostýmní zkoušku, kde se ta postava najednou vyloupne. Obrovsky mi to pomáhá, protože začnu chápat i přemýšlení té postavy, nebo vymyslím nějaký detail, který tu postavu identifikuje. Takže kostým je pro mě naprosto zásadní.
Řekla byste, že má Marta nějakou svoji typickou hlášku?
To nevím, ačkoli když jde o mrtvoly, říká zdrobněle mrtvolky, protože to pro ni není nic děsivého. Ale nechávám se celkem inspirovat svými dětmi, takže používám výrazy jako „random chlápek“ nebo „hej, bro“. To je u ní celkem typické, že pořád mluví jazykem puberťáka, což je zároveň známka toho, že ještě nevyspěla do svého věku. A to si myslím, že na ní mají diváci taky rádi. Hlavně ti mladší.
Takže nebyl žádný konkrétní reálný předobraz, který byste v Martě po prvním přečtení scénáře viděla a podle něj ji zahrála?
Tady ne. Někdy to mívám, že mě při čtení scénáře napadne někdo konkrétní, ale tady to bylo jasné.
Někde jste zmínila, že si občas i v osobním životě říkáte, co by v daný moment udělala Marta. Měla jste to takhle někdy taky u jiných postav, nebo to opravdu souvisí s tím, že jste ji hrála v podstatě nejčastěji, když vzniklo už 24 skoro hodinových dílů?
Myslím, že je to hlavně v období, kdy ji natáčím. První série se navíc natáčela během covidu, kdy umíral můj tchán. V té době byla Marta můj ostrůvek optimismu. Takže když se blížil tchánův konec, tak mě napadlo, jak by k takové věci Marta přistoupila. Ona je sice střela, ale k takovým věcem je citlivá. Například soucit projeví nečekaně a jinak, než by ho člověk normálně projevil. V téhle souvislosti mě to napadávalo, ale bylo to tím, že jste v tvůrčím poli té postavy. Když dotočím, tak přemýšlení té postavy už nepoužívám.
Případy mimořádné Marty se natáčely na nejrůznějších místech. Je nějaká lokace, která vás obzvlášť bavila?
Těch by byla spousta, ale ve třetí řadě se jeden díl odehrává ve vězení. Natáčeli jsme v Litoměřicích. A natáčení ve věznici je vždycky náročné, protože musíte odevzdat všechny svoje osobní věci, a trávíte tam celý den, protože nemůžete vycházet a odcházet ven. Takže nasajete celou tu atmosféru. Když točíte ve věznici, kde jsou za dveřmi cel reální vězni, tak potřebujete víc energie. Divák si může říct, že to ti tvůrci asi točili v nějakém vyklizeném vězení, ale tak to není. Je tam běžný denní řád a byli jsme vícekrát svědkem toho, že přivezli nového vězně, kterému reálně odebrali svobodu, zatímco vy tam jenom hrajete, že svobodu nemáte.
V čem byste řekla, že třetí řada bude jiná?
Bude jiná v tom, že se do popředí dostane Martin osobní život a ty případy jdou spíše stranou. Chce hlavně vyřešit partnerský vztah.
Ví se už, jestli bude i čtvrtá řada?
Myslím, že o tom vždycky rozhodne divák. Já se o to zatím nezajímám, protože můj plán na zbytek tohoto roku i na ten příští už je plný.
Dovedete si představit, že by vzniknul s Martou celovečerní film pro kina, jako to u nás bylo kupříkladu s Vyšehradem nebo s Doktorem Martinem?
Dovedu si to představit. Dovedu si i představit, že by se sestříhal z materiálu natočeného pro ten seriál. (smích) Ale ani nevíme, jestli je to licenčně možné. Nikdy mě to vlastně ani nenapadlo, i když je to postava, která by s těmi ostatními nádherně utáhla celovečerní film.
Na jaké další projekty s vámi se můžeme v následujících měsících těšit?
S Tomášem Pavlíčkem právě teď natáčím film, který se jmenuje Pořezat pár větví. Je to krásný poetický příběh, ve kterém hraju s Petrem Lněničkou. Potom jsem propadla šansonu a na 28. listopadu chystám v La Fabrice zahájení koncertní šňůry. Půjde o písně Jiřího Bulise, což byl brněnský muzikant. A mně bylo líto, že ho Praha a zbytek republiky moc nezná, tak jsme se rozhodli uvést jeho písně.
